9 C 271/2024-18 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, s žalovanou uzavřel dne 6. 9. 2012 smlouvu o půjčce č. , tel. číslo, , na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 25 000 Kč. Podle smlouvy o půjčce se žalovaná zavázala vrátit částku 25 000 Kč spolu s úrokem ve výši 3 192 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 4 750 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 958 Kč, tj. celkem částku 45 900 Kč, v 60 týdenních splátkách po 765 Kč. Žalovaná však částku řádně a včas nevrátila, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni, je tak v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, ze dne 6. 9. 2012, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 3 192 Kč, částkou za administrativu ve výši 4 750 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 958 Kč, tj. celkem částku 45 900 Kč v 60 týdenních splátkách po 765 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 19,98 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 63,91 % ročně. Žalovaná půjčku řádně a včas nevrátila, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatila toliko částku 17 600 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovanou přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně v něm oznámila toto postoupení pohledávky žalované a současně žalovanou vyzvala k zaplacení částky 28 300 Kč do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně dále zaslala dne 30. 7. 2024 žalované předžalobní výzvu. Celkový dluh žalované se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 15 413,94 Kč, dlužné části poplatku ve výši 12 886,06 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 30 951,04 Kč vypočteného za období od 1. 11. 2013 do 27. 9. 2023 z částky 15 413,94 Kč úrokem ve výši 19,98 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 11 681,84 Kč vypočteného za období od 22. 2. 2013 do 27. 9. 2023 z částky 15 413,94 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně, úroků ve výši 19,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 413,94 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 413,94 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o půjčce sice formálně sjednán úrok z úvěru ve výši 19,98 % ročně, přičemž roční procentní sazba nákladů činila 63,91 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní