10 C 259/2025-18 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně (společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, ) se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru dne , datum, č. , hodnota, . Na jejím základě poskytl žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný měl právnímu předchůdci žalobkyně vrátit poskytnutou částku s úrokem a dalšími poplatky ve výši 12 888 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas a dne 15. 4. 2023 zaplatil poslední platbu ve výši 2 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo věřiteli právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené částky. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný na dluh již ničeho nezaplatil.2. Vzhledem k předloženým listinám soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Účastníci se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřili, soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 077 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková sazba činila 8 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 272,44 % ročně. Sjednána byla i smluvní pokuta ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky denně. Žalovaný částku 15 000 Kč převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Do podání žaloby žalovaný na dluh zaplatil 2x 2 000 Kč. Dluh žalovaného se dle tvrzení žalobkyně skládá z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 12 941,62 Kč, smluvního úroku ve výši 567,63 Kč, dosud neuhrazených administrativních poplatků ve výši 10 378,75 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,25 Kč běžícího od 16. 5. 2024 do zaplacení, který žalobkyně částečně kapitalizovala a smluvního úroku ve výši 8 % ročně z částky 12 941,62 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení, který žalobkyně rovněž částečně kapitalizovala. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 ve spojení s jejími přílohami – seznamem postoupených pohledávek a dokladem o úhradě, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo písemně oznámeno žalovanému. Žalobkyně zaslala dne 17. 7. 2025 žalovanému předžalobní výzvu, v níž byl vyzván k úhradě shora uvedené dlužné částky.4. Při právním hodnocení vyšel soud z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností shora uvedené smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že dle předložené smlouvy o úvěru měl žalovaný věřiteli zaplatit za poskytnutí částky 15 000 Kč úrok a další poplatky v souhrnné výši 12 888 Kč. Tato částka, která představuje náklady poskytnutého úvěru, svojí výší téměř dosahuje výše poskytnutého úvěru. Odpovídá ve smlouvě deklarovanému RPSN ve výši 272,44 %, ačkoliv samotný smluvní úrok, na jehož zaplacení má věřitel při poskytnutí úvěru ze zákona nárok, byl smlouvou sjednán pouze ve výši 8 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen NS), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je nutné přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. , spisová značka, ze dne , datum, ), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání uvedené smlouvy ze dne , datum, povinen v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 12 888 Kč. Pouze minimální podíl na této částce představuje smluvní úrok (761 Kč). Zbývající část představují poplatky za administrativní činnost věřitele ve zcela nepřiměřené výši vzhledem k výši poskytnutého úvěru. Tyto administrativní poplatky, které se ve smlouvě neoddělitelně pojí k poskytnutému úvěru, byl žalovaný povinen splácet v rámci 14 sjednaných splátek a věřiteli tak zaplatit celkem částku 27 888 Kč. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nic