10 C 45/2026-19 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně (společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, ) se žalovanou uzavřel dne 10. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 3 100 Kč, který byl následně navýšen na 19 000 Kč. Úvěr měla žalovaná splatit do 18. 3. 2025. Žalovaná však úvěr nesplácela a do prodlení s úhradou celého úvěru se dostala dne 19. 3. 2025. Žalobou požaduje žalobkyně jako postupník zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 19 000 Kč, smluvního úroku ve výši 2 425 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 672 Kč. Dlužná částka nebyla žalovanou uhrazena ani na základě předžalobní výzvy.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřila. Soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.3. Na základě předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 10. 10. 2024 č. , hodnota, včetně dodatků č. 1 ze dne 13. 10. 2024, č. 2 ze dne 15. 10. 2024, č. , hodnota, ze dne 15. 10. 2024, č. , hodnota, ze dne 12. 11. 2025 a č. , hodnota, ze dne 13. 1. 2025, dále ze sdělení o zesplatnění ze dne 18. 3. 2025, předžalobní výzvy ze dne 15. 8. 2025 včetně dokladu o odeslání a sdělení , právnická osoba, . ze dne 10. 3. 2026 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 10. 10. 2026 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaná čerpala dne 10. 10. 2024 částku 3 100 Kč. Žalovaná se zavázala čerpané prostředky včetně úroku ve výši 647,58 % ročně uhradit do 18. 10. 2024. Roční procentní sazba nákladů činila 42 547,80 %. Dodatkem č. , hodnota, k této úvěrové smlouvě z 13. 10. 2024 byl úvěr navýšen na částku 8 800 Kč, dodatkem č. , hodnota, ze dne 15. 10. 2024 na částku 13 500 Kč a dodatkem č. , hodnota, na ze dne 15. 10. 2024 na částku 19 000 Kč. Následně došlo dodatkem č. , hodnota, ze dne 13. 11. 2024 k prodloužení splatnosti úvěru do 12. 12 2024 a dodatkem č. , hodnota, ze dne 13. 1. 2025 k prodloužení splatnosti úvěru do 12. 2. 2025. V průběhu smluvního vztahu žalovaná načerpala na jistině úvěru částku 19 000 Kč. Úvěr však nesplácela, a proto právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil k 18. 3. 2025. Možnost účtovat smluvní pokutu ve výši 0, 1 % denně je sjednána v rámci smluvních ujednán úvěrové smlouvy ze dne 10. 10. 2024 na straně 2. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka vůči žalované postoupena žalobkyni. Postoupení bylo oznámeno žalované písemně dne 15. 8. 2025 současně s výzvou k zaplacení a upozorněním na možnost soudního vymáhání dlužné částky.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 647,58 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 42 547,80 %. Úrok byl následně dodatkem č. 1-5 k úvěrové smlouvě upřesněn na 612,31 % ročně, 592,71 % ročně, 582,32 % ročně, 73,95 % ročně a dodatkem č. 5 na 37,27 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen NS), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a