2 C 6/2026-22 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 21. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit celou dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 800 Kč a poplatkem službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč. Dlužná částka měla být uhrazena do 20. 9. 2024. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni smluvní úrok ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dní prodlení. Žalovaný však na dlužnou částku uhradil toliko 1 600 Kč. Zbytek dlužné částky neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy ze dne 30. 4. 2025.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru podepsali dne 20. 9. 2024 (dále jen „smlouva“) a žalobkyně se v ní zavázala žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tento úvěr vrátit společně s částkou ve výši 2 800 Kč, která je v žalobě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru a jenž je určena jako 35 % měsíčně z jistiny úvěru. Dále se žalovaný zavázal ve smlouvě zaplatit žalobkyni další poplatek, a to za Expresní posouzení žádosti ve výši 199 Kč a poplatek za SMS servis ve výši 35 Kč. Dále smlouva stanovila, že úvěrovaný je povinen nad rámec ve smlouvě uvedené smluvní pokuty za prodlení s úhradou úvěru zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Žalovaný žalobkyni na dlužné částce pak uhradil toliko 1 600 Kč. Z předložené předžalobní upomínky má soud za prokázané, že žalovaný žalobkyni zbylou dlužnou částku neuhradil.4. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 433 odst. 1, 2 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 dovodil, mimo jiné, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Ochrany před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.6. Soud se proto dále v dané věci zabýval otázkou, zda, a pokud ano, kdo v daném smluvní vztahu vystupoval jako slabší strana. Žalobkyně podniká v oboru poskytování půjček, na veřejně přístupných internetových stránkách se prezentuje právě jako poskytovatel krátkodobých půjček a provozovatel internetových stránek www., adresa, .cz. Pokud se jedná o žalovaného, je v předložené smlouvě výslovně uvedeno, že účelem úvěru je rozvoj podnikání. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně v hospodářském styku s žalovaným vystupovala právě v rámci výkonu vlastní podnikatelské činností, zatímco žalovaný nikoli, tedy žalovaný je v rámci předmětného právního vztahu z úvěrové smlouvy slabší stranou ve smyslu § 433 o. z. (opačně by tomu bylo, kdyby žalovaný poskytoval žalobkyni v rámci svého podnikání své služby). Žalobkyně měla v takovém případě povinnost vystupovat ve svém hospodářském postavení vůči žalovanému tak, aby nevytvořila nebo nevyužila závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Nelze zároveň opominout skutečnost, že žalovaný jako osoba samostatně výdělečně činná plně odpovídá veškerým svým majetkem za závazky, které v rámci své hospodářské činnosti uzavře. Jeho postavení proto nutně musí vykazovat mnohem větší míru nejistoty, než např. u podnikatele, které je společností s ručením omezeným či akciovou společností. Nahlížení na osoby samostatně výdělečně činné a na obchodní korporace jako na sobě rovné jenom pro nominální označení „podnikatel“, by představovalo nepřípustný formalismus a ignorovalo by reálné hospodářské možnosti a zejména rozdíl v rozsahu osobní odpovědnosti těchto subjektů. Osoba samostatně výdělečně činná je právě v situacích, kdy musí poptávat peněžní prostředky na další výkon své podnikatelské činnosti, zvlášť zranitelná. Lze dovodit, že v takových situacích je daná osoba více nakloněna uzavírat takové smlouvy, jen aby se, alespoň dočasně, vyhnula platební neschopnosti, tedy nemožnosti dále vykonávat svoji činnost. Právě z toho důvodu by ovšem žalobkyně v pozici poskytovatele úvěrů, a tedy silnější strany, měla posoudit, zda podmínky nejsou pro takového podnikatele ve svém souhrnu nepřiměřené, tedy zda nedochází v daném právním vztahu k zřejmé a nedůvodné nerovnováze ve vzájemn