19 C 310/2021-31 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 25. 9. 2019 smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] jejíž součástí bylo mimo jiné ujednání o poskytnutí technického zařízení [anonymizována tři slova], prostřednictvím něhož bude možné sjednané služby využívat. Vedle částky 5 000 Kč představující neuhrazenou smluvní pokutu za nevrácení technického zařízení se žalobkyně domáhala rovněž úhrady zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaná se zavázala technické zařízení vrátit nejpozději do 10 dnů ode dne ukončení smlouvy, kdy smlouva byla ukončena ke dni 30. 6. 2020 a žalovaná ke dni 14. 11. 2021 vypůjčené technické zařízení nevrátila, ani neuhradila smluvní pokutu za nevrácení technického zařízení. Žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení technického zařízení a k úhradě smluvní pokuty a dále pak žalovanou k tomuto plnění upomínala. Ze strany žalované nebylo nijak reagováno. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 21. 9. 2021 uvedla, že je nezaměstnaná z důvodu dlouhodobé nemoci, nemá tudíž dostatek příjmů na úhradu dlužné částky, a zároveň že dlužná částka ve prospěch žalobkyně je nižší, než žalobkyně tvrdí, a dále že technické zařízení hodlá vrátit. Z vyjádření žalobkyně ze dne 14. 11. 2021 je však patrné, že technické zařízení dosud nebylo vráceno a na dlužnou částku nebylo ničeho uhrazeno. Žalobkyně ve svém vyjádření konstatuje, že je ochotna přistoupit na úhradu celé pohledávky formou splátkového kalendáře po měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, pod ztrátou výhody splátek. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud na základě zjištění skutkového stavu věci dospěl k následujícímu závěru: Z předložených listin je patrné, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 25. 9. 2019 smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytovat veřejně dostupné služby elektronických komunikací ve sjednaném rozsahu a rovněž poskytnout žalované, a to na celou dobu trvání smlouvy, technické zařízení [anonymizována tři slova], prostřednictvím něhož bude možné služby využívat. Žalovaná se touto smlouvou zavázala hradit odměnu za služby poskytnuté ze strany žalobkyně. Dále se žalovaná předmětnou smlouvou zavázala k úhradě smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč v případě nevrácení technického zařízení, které jí bylo ze strany žalobkyně vypůjčeno. Žalovaná technické zařízení převzala dle předmětné smlouvy v den jejího podpisu, což je mimo tvrzení žalobkyně zřejmé také z vyjádření žalované, které bylo soudu doručeno dne 11. 10. 2021. Žalovaná byla oprávněna zařízení užívat po dobu trvání smlouvy, přičemž nejpozději do 10 dnů ode dne ukončení smlouvy byla povinna zařízení žalobkyni vrátit. Smlouva byla ukončena ke dni 30. 6. 2020. Žalovaná však zařízení ve stanovené lhůtě nevrátila, ani nesplnila povinnost úhrady smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, jakožto sjednané pokuty za nevrácení vypůjčeného technického zařízení, v důsledku čehož vznikl žalobkyni nárok domáhat se úhrady této částky soudní cestou. Vedle částky 5 000 Kč představující neuhrazenou smluvní pokutu se žalobkyně podanou žalobou domáhala rovněž úhrady zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaná se zavázala technické zařízení vrátit nejpozději do 10 dnů ode dne ukončení smlouvy, kdy smlouva byla ukončena ke dni 30. 6. 2020 a žalovaná ke dni 14. 11. 2021 vypůjčené technické zařízení nevrátila, ani neuhradila smluvní pokutu za jeho nevrácení, tudíž žalobkyni náleží úrok z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně vyzývala žalovanou, naposledy před podáním žaloby dopisem ze dne 3. 2. 2021, k úhradě dlužné částky ve výši 5 000 Kč a k vrácení technického zařízení. Ze strany žalované však nebylo na výzvy nijak reagováno. Žalovaná ve svém vyjádření, které bylo soudu doručeno dne 11. 10. 2021, č. j. 19 C 310/2021-20, uvádí, že dlužná částka ve prospěch žalobkyně je nižší, než žalobkyně tvrdí, kteréžto tvrzení však nijak neprokazuje, a zároveň že technické zařízení hodlá vrátit. Z vyjádření žalobkyně ze dne 14. 11. 2021 je však patrné, že technické zařízení dosud nebylo vráceno a na dlužnou částku nebylo ze strany žalované ničeho uhrazeno. <b>Soud dospěl k následujícím právním závěrům:</b> Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Soud nevyužil možnosti mu dané ustanovením § 2051 o. z., tedy snížení smluvní pokuty soudem, neboť soud je toho názoru, že jelikož žalovaná neplnila tak, jak bylo ve smlouvě sjednáno, a nevrátila žalobkyni technické zařízení, které jí bylo pouze vypůjčeno, je její povinností smluvní pokutu uhradit. Soud věc posuzoval s ohledem na platné zásady soukromého práva, především na zásadu dispozitivnosti smluvních stran a na zásadu autonomie vůle smluvních stran s tím, že smluvní ujednání se nijak nepříčí dobrým mravům a sjednaná smluvní pokuta je s ohledem na místo a čas sjednání předmětné smlouvy obvyklá a přiměřená účelu implementace této pokuty mezi smluvní ujednání. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila částku, která je předmětem řízení tak, jak bylo sjednáno mezi žalovanou a žalobkyní smlouvou o poskytování služeb elektronických komunikací, nezaplatila tuto částku ani v náhradní lhůtě poskytnuté k plnění žalobkyní, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na § 2048 o. z. tak, že se žalované ukládá uhradit sjednanou smluvní pokutu, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Dle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Soud si je vědom skutečnosti, že při rozhodování, zda se peněžité plnění může stát ve splátkách, je povolán vzít v úvahu nejen veškeré okolnosti případu, majetkové i osobní poměry účastníků, ale rovněž je třeba posoudit, zda stanovení zaplacení dlužné částky v měsíčních splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení dlužníka s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. S ohledem na sdělení žalované o její dlouhodobé nezaměstnanosti a špatném zdravotním stavu a především s ohledem na vyjádření žalobkyně, v němž navrhuje úhradu celé pohledávky formou splátkového kalendáře v měsíčních splátkách po 500 Kč, pod ztrátou výhody splátek, také po uvážení soudu, kdy tento dospěl k závěru, že splátkový kalendář bude pro obě strany nejvhodnějším způsobem úhrady dluhu, soud stanovil, že se peněžité plnění může stát ve splátkách a určil výši i podmínky splatnosti tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 089 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 2, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.