12 C 225/2022-20 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se domáhala žalobou rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované zaplatit částku 810 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného televizního poplatku, který byla žalovaná z pozice držitele televizního přijímače žalobkyni povinna platit podle zvláštního zákona za období července 2021 a září 2021 až února 2022 ve výši 135 Kč za každý měsíc a kapitalizovaného úroku z prodlení z jednotlivých plateb a částky 63 Kč uplatněných jako náklady spojené s uplatněním pohledávky vyplývající z rámcové dohody o poskytování služeb ze dne 22. 4. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně výslovně v podaném návrhu, žalovaná se k výzvě, která jí byla doručena dne 3. 11. 2022 nevyjádřila. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaná se v lednu 1990 přihlásila do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku. Tento poplatek však včas a řádně nehradila, neboť žalobkyni nezaplatila platby za období od července 2021 a září 2021 až února 2022 v celkové výši 810 Kč. Žalobkyně žalovanou ke splnění této povinnosti písemně vyzvala dopisem ze dne 4. 4. 2022, žalovaná však ani poté ničeho neuhradila. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Žalované jakožto držiteli televizního přijímače vznikla v souvislosti s citovaným ust. § 3 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky ve výši stanovené tímto zákonem. Žalovaná tuto povinnost řádně nesplnila, když žalobkyni neuhradila poplatky za období července 2021 a září 2021 až února 2022 v celkové výši 810 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalované zákonný úrok z prodlení ve výši ve výši vyplývající z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to vždy ode dne následujícího po dni splatnosti každé dlužné platby tak, jak tato splatnost vyplývá z ust. § 7 zákona č. 348/2005 Sb. Co se týká náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč, tak krom skutečnosti, že tyto jsou specifickým příslušenstvím upraveným v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tak soud tyto posoudil jako náklady na odeslání výzvy, jak vyplývá z předmětu rámcové dohody ze dne 29. 4. 2022. Na základě rámcové dohody však nevznikají závazky, tato pouze upravuje obchodní vztahy mezi jejich účastníky a vznik závazku je tak na základě samostatných dílčích titulů, v daném případě objednávek dle bodu 1.4 smlouvy. Jelikož na základě rámcové smlouvy uplatněný závazek 63 Kč nemohl vzniknout, soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, když současně podotýká, že za odeslání předžalobní výzvy náleží žalobkyni paušální náhrada nákladů ve výši převyšující částku 63 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a náklady spojené s uplatněním pohledávky zamítl ve výroku II. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jejíž neúspěch spočíval pouze v příslušenství pohledávky právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Při respektování závěrů přijatých Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp.zn. I. ÚS 3344/12, však za účelně (důvodně) vynaložené nepovažoval náklady spojené s advokátním zastoupením žalobkyně. Ta sice není závislá na státním rozpočtu, hospodaří s vlastním majetkem, stát neodpovídá za její závazky a její činnost není výkonem veřejné moci, avšak na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Soud tudíž přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši, v níž by jí ji přiznal v případě, že by advokátem zastoupena nebyla, tj. – vedle náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč – paušální náhradu výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb. (ve vztahu k § 151 odst. 3 o. s. ř.), a to celkem v částce 200 Kč (100 Kč za sepis předžalobní výzvy a 100 Kč za sepis návrhu na zahájení řízení). Při určení výše náhrady soud zohlednil rovněž to, že žalobkyně v této věci uplatnila nároky návrhem na zahájení řízení podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech a peněžité plnění (hodnota sporu) nepřevyšuje 50 000 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností soud žalované určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.