20 C 334/2023-35 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala přiznání výživného 3 000 Kč měsíčně od právní moci rozsudku proti žalovanému, tehdy manželovi, který má mít nárok na důchod, zatímco ona je bez příjmu a nucena žádat o sociální dávky. Soud žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení, zaslala soudu toliko vyplněný formulář vz. 58, z něhož žádné nové pozitivní tvrzení k její osobě nevyplynulo, čímž vyjádřila absolutní nemajetnost a nezajištěnost. Soud nařídil jednání na den [datum], účastníky k němu předvolal, žalovaný se dostavil, žalobkyně bez omluvy nikoliv a soud jednal v její nepřítomnosti. Žalovaný uvedl, že ve skutečnosti bydlí v [obec], na adrese trvalého pobytu bydlí jen syn, o předvolání mu řekl a proto si ho převzal v [obec], jezdí sem na návštěvy rodiny. Místní nepříslušnost soud pro zjevnou procesní neekonomičnost nevyslovoval, když se již žalovaný bez námitek k soudu dostavil a toto právo je stanoveno pouze a jen k jeho ochraně. Žalovaný již při začátku jednání uvedl, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno, což se potvrdilo údaji z řízení zdejšího soudu sp. zn. 18 C 341/2023, který je v právní moci dnem [datum] a bylo jím rozvedeno manželství účastníků. Soud provedl listinné důkazy k poměrům účastníků, na výsledek řízení však nemají vliv a proto jejich obsah soud z důvodu procesní ekonomie neuvádí, s výjimkou kopie oddacího listu č. l. 18, kterým bylo prokázáno (nyní již rozvedené) manželství účastníků, uzavřené dne [datum], a rozsudku k rozvodu manželství účastníků č. l. 32, který je dle rejstříku ISAS v právní moci dnem [datum]. Podle § 697 odst. 1 věta první občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. platí, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Soud po právní stránce uzavírá, že žalobě nelze vyhovět, neboť nárok právní mocí rozvodu manželství účastníků zcela zanikl. Jelikož manželka požadovala přiznat výživné až od právní moci takového rozsudku, nebylo předmětem řízení žádné minulé období a v době rozhodování soudu již manželství, a tedy ani případný nárok na výživné nerozvedeného manžela, neexistují. Proto soudu nezbylo, než takovou žalobu I. výrokem shora zamítnout. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Ten se však takového nároku vůči manželce výslovně zřekl, tomu pak odpovídá II. výrok shora. V tomto případě není osoba, které by soud mohl uložit povinnost k úhradě soudního poplatku za toto řízení, proto o něm soud vůbec nerozhodoval.