7 C 113/2020-25 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou. V případě, že soud nebude mít za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. 2. Soud usnesením ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 C 113/2020-8, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení s tím, že pokud tak neučiní, může být se svým nárokem neúspěšná. 3. Podáním ze dne [datum] žalobkyně svá žalobní tvrzení doplnila v tom směru, že úvěruschopnost žalované byla posouzena dotazem na zaměstnavatele žalované, lustrací v [příjmení] a dotazem na pohledávky po splatnosti. Žalobkyně dále zaslala kopie dokladů o příjmech žalované. 4. K jednání nařízenému na [datum] se nedostavila žalovaná, žalobkyně, ani její právní zástupkyně, která se z jednání omluvila a opětovně navrhla variantu posouzení jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti všech účastníků řízení. 5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek www.coolcredit.cz. Na základě této smlouvy byly žalobkyní žalované na její účet č. [bankovní účet] dne [datum] zaslány finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit úvěr do 26. 5. 2018 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 275 Kč. Žalovaná však do dne podání žaloby žalobkyni uhradila pouze částku 2 000 Kč. Upomínkou – pokusem o smír ze dne 2. 6. 2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení dlužné částky, přičemž termín splatnosti stanovila nejpozději do 7. 6. 2018. Za měsíc březen 2018 obdržela žalovaná od firmy [právnická osoba] mzdu ve výši 3 117 Kč. V měsících únor – duben 2018 pak byl žalované vyplácen starobní důchod ve výši 10 555 Kč měsíčně. 6. Po právní stránce soud zbytek žalobou uplatněného nároku posoudil podle ust. § 2390 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též je ZoSÚ). Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá tvrzení ohledně úkonů, které učinila k posouzení úvěruschopnosti žalované v tom směru, že ověřila aktuální zaměstnání žalované, provedla lustraci v [příjmení] a evidenci pohledávek po splatnosti. Tato svá tvrzení však soudu neprokázala. Dále soudu předložila výplatní pásku žalované za měsíc březen a kopie ústřižků o výplatě starobního důchodu za měsíce únor – duben 2018. Žalobkyně však soudu nepředložila žádnou žádost o poskytnutí zápůjčky, kde by se žalovaná vyjadřovala ke svým měsíčním výdajům, ani doklad o lustraci žalované v CEE, v ISIR apod. Za této situace je dle názoru soudu smlouva o zápůjčce ve smyslu citovaného § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. 8. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 9. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 10. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 11. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 5 000 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná žalobkyni dosud uhradila pouze částku 2 000 Kč, přičemž na účet žalované žalobkyně převedla bez právního důvodu částku 7 000 Kč. Ve vztahu k částce [částka] má pak má žalobkyně též právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 12. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po t