12 C 11/2021-14 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky celkem 5 800 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jako smluvními stranami. V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný jako dlužník uzavřel dne 10. 12. 2019 s žalobkyní jako věřitelem smlouvu o podnikatelském úvěru ve výši 3 000 Kč za poplatky celkem 750 Kč a z ní poskytnuté finanční prostředky se zavázal splatit do 25 dnů, což však posléze řádně nečinil. V části dlužného jistiny úvěru proto soud žalobě vyhověl výrokem I. rozsudku. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení §2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku s příslušenstvím. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy úvěru se časově shoduje s vyplacením sjednané výše úvěru a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek analogicky plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. Ve vztahu k nárokované 50% smluvní pokutě z dlužné částky a smluvnímu úroku 0,5% denně z jistiny soud dospěl k závěru, že toto ujednání je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť jejich výše je zjevně v rozporu s tím, co lze chápat jako souladné s etickými, obecně zachovávanými a uznávanými zásadami, demokratické společnosti (k pojmu dobrých mravů viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 14/1998 a dostupný též na https://nalus.usoud.cz). O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.