12 C 190/2020-63 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému vyklidit nemovitost označenou ve výroku rozsudku s tím, že mezi právním předchůdcem žalovaného byla uzavřena dne 26. 7. 1985 dohoda o odevzdání a převzetí bytu na dobu od 10. 8. 1989 do 30. 9. 1987 a od této doby nesvědčí žalovanému k užívání žádný právní titul. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s tím, že,,nájemní smlouva“ byla uzavřena na dobu neurčitou, neboť dle tehdy platného občanského zákoníku nebylo možno dohodou o osobním užívání bytu uzavřít na dobu určitou, přičemž žalovaný bez ohledu na uvedené dovozuje svoje platné nájemní právo z ust. § 2238 občanského zákoníku. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby a vyjádření účastníků, provedl ve věci dokazování zejména výpisem z katastru nemovitostí, zápisem o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, výpovědí z nájmu ze dne 13. 6. 2016, oznámením o zvýšení nájemného za r. 2007 – 2009, protokolem ze dne 18. 2. 2015, sdělením ze dne 14. 10. 1991, evidenčním listem ze dne 26. 7. 1985 a výpočtem nájemného ze dne 27. 5. 1994. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Dne 26. 7. 1985 byla mezi Jednotou SD v Moravských Budějovicích a žalovaným uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu v domě č.p. 120, a to počínaje od 10. 8. 1985 na dobu do 30. 9. 1987. Od uvedeného data až doposud užívá žalovaný uvedenou nemovitost s tím, že v průběhu let došlo opakovaně ze strany žalobkyně jako vlastníka nemovitosti k jednostrannému zvyšování nájemného, které žalovaný hradil, přičemž dluh na nájemném nemá. V r. 2016 žalobkyně nájemní vztah žalovanému vypověděla, přičemž v rámci řízení vedeného u OS v Třebíči pod sp.zn. 182/ 2016 bylo pravomocně rozhodnuto, že uvedená výpověď je neplatná. I přes uvedené žalobkyně dne 22. 6. 2020 vyzvala žalovaného k vyklizení nemovitosti s tím, že tuto neoprávněně užívá, neboť mu nájemní vztah skončil dne 30. 9. 1987. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je na místě žalobě jako zcela nedůvodné zamítnout. Byť je v zápise ze dne 26. 7. 1985 uvedeno, že se dohoda uzavírá na dobu do 30. 9. 1987, nebyl takový postup podle tehdy platného ust. § 153 občanského zákoníku možný, neboť byty byly přenechávány občanům do osobního užívání bez určení doby užívání. Osobní užívání bytu zanikalo podle § 183 cit. zákona č. 40/1964 Sb. ve znění platném do 31. 12. 1991 písemnou dohodou účastníků nebo písemným oznámením uživatele a proti vůli uživatele mohl osobní užívání bytu zrušit pouze soud. Žalobkyně jako další vlastník domu č.p. 120 v Trnavě tedy vstoupila do práv a povinností původního pronajímatele – SD Jednota Moravské Budějovice a nájemní vztah pak nadále trvá. Bez ohledu na výše uvedené pak žalobkyni svědčí platné nájemní právo i z ust. § 2238 občanského zákoníku, podle něhož užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou. Zde dobrá víra žalovaného vyplývá zejména z řádně placeného nájemného, vyměřovaného žalobkyní jako pronajímatelem, která od něj tyto platby jako nájemné přijímala a která žalovaného za nájemce bytu evidentně pokládala, takto ho v písemném styku označovala a dokonce se pokusila tento trvající nájemní vztah vypovědět, což bylo soudem v minulosti shledáno jako neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci ovládající předmětné řízení, obsažené explicitně v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšnému žalovanému pak byla proti žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, sestávající z odměny advokáta, stanovené podle vyhl. č. 177/1996 Sb. za 4 úkony právní služby ve výši 4x 1 500 Kč a 4x 300 Kč režijních paušálů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.