12 C 218/2021-21 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku celkem [částka] s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaná zůstala ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvou o spotřebitelském úvěru, kartou zákazníka, smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 271 ze Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem došlo dne 30. 10. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala žalobci vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 12 000 Kč, představujících sjednaný úrok, odměnu za administrativní činnost a hotovostní inkaso. Žalovaná, přestože předmět úvěru řádně převzala při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradila 13 600 Kč. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Ačkoli žalobkyně nesporně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, resp. svým povinnostem smluvním, žalovaná přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne řádně žalobkyni neuhradila splatný předmět vypovězené smlouvy o úvěru, a to zbylou část dlužné jistiny (po započtení zaplacené částky). Proto soud tuto povinnost uložil žalované k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněných nároků na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalované reálně vyplacena, uzavření smluv o úvěru se časově shoduje s vyplacením sjednané výše úvěru a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalované k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativních poplatků ve výše uvedené smlouvě není dán. Ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso pak soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: KSPA 60 INS 5615/2015 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvních úroků z prodlení, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelské smlouvy, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalované. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.