12 C 294/2021-15 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky celkem 6 900 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jako smluvními stranami. V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný jako dlužník uzavřel dne 7. 7. 2020 s právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce a z ní poskytnuté finanční prostředky 5 000 Kč se zavázal splatit spolu s dalším navýšením o 1 900 Kč do 28. 7. 2020, což však posléze neučinil a soud proto co do dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl výrokem I. rozsudku. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení §2390 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku ve výši 1 900 Kč. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o zápůjčce se časově shoduje s vyplacením sjednané výše zápůjčky a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek analogicky plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci činí 46% a žalobkyni tak podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT přísluší 46% náhrada nákladů, spočívající v navýšené odměně advokáta o 21% DPH za tři úkony právní služby ve výši 600 Kč, paušální náhrada 3x 100 Kč a soudní poplatek 400 Kč, tedy náklady řízení v celkové výši 685 Kč.