12 C 295/2020-18 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 1 006 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení jako dlužného pojistného z pojistné smlouvy ze dne 3. 1. 2019 o pojištění odpovědnosti zaměstnance. V rámci zjišťovaného skutkovému stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena pojistná smlouva, na kterou ovšem žalovaný nehradil sjednané lhůtní pojistné, v důsledku čehož pojistná smlouva zanikla, přičemž vzniklý nedoplatek na pojistném za dobu do zániku pojištění žalovaný dosud žalobkyni neuhradil. <i>Po právní stránce soud posuzoval věc podle § 2758 a násl. zákona č. 89/2012, otázku úroku z prodlení pak posuzoval podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.</i> Výrok o nákladech řízení nachází své opodstatnění v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve věci plně úspěšné žalobkyni pak soud přiznal proti žalovanému náhradu nákladů řízení, spočívající toliko v zaplaceném soudním poplatku jako hotového výdaje, když ostatní účtované položky v podobě odměny advokáta a jeho režijních paušálů za poskytnuté úkony právní služby dle advokátního tarifu neshledal náklady vynaloženými účelně. V této souvislosti vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně se zabývá mimo jiné vymáháním dlužného pojistného, u Okresního soudu v Třebíči vede velké množství bagatelních sporů, jejichž předmětem jsou pouze pohledávky vzniklé z nezaplaceného pojistného a žalobkyně by tak měla disponovat personálními, technickými i jinými zdroji potřebnými pro výkon podnikání, tedy i pro soudní uplatňování pohledávek. Žalobkyně své nároky uplatňuje vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž mění jen identifikační údaje žalované strany, identifikaci pojistné smlouvy a výpočet dlužné částky. Žalobkyně sama prostřednictvím svého organizačního útvaru, popř. vymáhací agentury zpracovává veškeré výzvy k úhradě pojistného, které teprve následně předá k vymáhání advokátní kanceláři; uvedené údaje v upomínkách pak jsou naprosto dostačující i pro potřeby žaloby, do které jsou také převzaty. Pokud si žalobkyně tedy najala služby advokáta de facto za účelem přepsání údajů z upomínek k zaplacení vytvořené jí samotnou do žaloby, pak takové zastupování do značné míry postrádá racionální smysl a náklady na takové zastoupení advokátem nelze považovat za náklady, které by byly vynaloženy účelně. Uvedené rozhodnutí dle názoru soudu obsahově koresponduje se smyslem stávající judikatury Ústavního soudu ČR, ve vztahu k účelně vynaloženým nákladům ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., za které lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.