18 C 45/2021-43 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhal se žalobce prostřednictvím svého právního zástupce stanovení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 14 256 Kč z titulu dlužného nájemného a záloh na úhradu plnění poskytovaných s nájmem bytu. Se souhlasem obou procesních stran soud jednal a rozhodoval v nepřítomnosti obou procesních stran. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména výpisem z katastru nemovitostí, mandátní smlouvou s přílohou, kopii upomínek. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Žalovaný je členem Stavebního bytového družstva Třebíč a výlučným nájemcem družstevního bytu [číslo] sestávajícího z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství, který se nachází v domě čp. 462 na Myslbekově ulici v Třebíči. Jeho povinností podle nájemní smlouvy je platit družstvu jako pronajímateli nájemné a zálohy na úhradu plnění, poskytovaných s nájmem bytu, od 1. 1. 2018 ve výši 1 782 Kč měsíčně. Žalovaný neplní dlouhodobě svou povinnost hradit nájemné a zálohy na úhradu plnění poskytovaných s nájmem bytu a za období 9/2020 až 4/2021 tak žalobci dluží celkem 14 256 Kč, kterou i přes upomínky neuhradil. Soud po takto provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok plynoucí z povinnosti přispívat na náklady spojené se správou společných částí domu a záloh na úhradu plnění, poskytovaných s bydlením, jež žalovanému ukládá ust. § 1180 občanského zákoníku je důvodný a opodstatněný a soud proto žalobě v celém rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením jednotlivých měsíčních plateb dostal vždy k 1. dni měsíce následujícího po jejich splatnosti do prodlení s plněním peněžního závazku. Žalobce tak ve smyslu ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 a ust. § 13 odst. 2 zák. č. 67/2103 Sb., uplatnil proti žalovanému právo na zaplacení úroku a poplatku z prodlení ve výši zcela odpovídající zákonným kritériím a soud proto žalobě vyhověl i v této části. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci ovládající tento typ řízení, obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšnému žalobci tak soud přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající konkrétně v žalobcem zaplaceném soudním poplatku, vyúčtované odměně advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby ve výši 2x 1 700 Kč, 2x 300 Kč režijních paušálů dle cit. advokátního tarifu. Konkrétní způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobce nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.