5 C 302/2021-38 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 21. 8. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 41 498,16 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč z titulu splnění závazku ze smlouvy uzavřené mezi účastníky. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 26.5.2010 uzavřena servisní smlouva [číslo] týkající se programového vybavení [anonymizováno]. Obsahem smlouvy byl závazek žalobce poskytovat žalovanému poradenské a servisní služby v ní specifikované a závazek žalovaného zaplatit za služby sjednanou cenu. Smlouva byla uzavřena na dobu tří let od data podpisu. Dle bodu 7.2 smlouvy se po uplynutí doby trvání smlouva automaticky prodlužuje za týchž podmínek o tři roky. Předmětná smlouva byla jejím dodatkem [číslo] ze dne 21. 3. 2013 změněna tak, že nově byla uzavřena na dobu jednoho roku, ostatní ustanovení smlouvy zůstaly bez úpravy. Smlouva tedy byla ve znění dodatku [číslo] uzavřena do 31. 3. 2014 s opakovanou automatickou obnovou vždy o jeden kalendářní rok, pokud jedna ze smluvních stran nesdělí druhé smluvní straně nejméně tři měsíce před uplynutím sjednané doby platnosti smlouvy, že nemá zájem na jejím pokračování. Žalovaný dne 12. 2. 2020 předmětnou smlouvu vypověděl a účinnost smlouvy tak zanikla ke dni 31. 3. 2021. Dne 17.1.2020 zaslal žalobce žalovanému zálohový daňový doklad [číslo] na částku 41 498,16 Kč s termínem splatnosti do 1. 2. 2020, představující cenu za služby dle předmětné smlouvy na následující rok. Tento daňový doklad byl žalovanému zaslán v souladu se smlouvou 45 dnů před uplynutím předplaceného období. Žalovaný dosud žalobci cenu služeb uvedenou v tomto daňovém dokladu ani částečně nezaplatil a nereagoval pozitivně ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v období vymezeném ve shora uvedeném daňovém dokladu již žádný závazek vůči žalobci ze smlouvy z 26. 5. 2010 neměl, neboť na základě dodatku smlouvy ze dne 21. 3. 2013 byla smlouva uzavřena pouze na dobu určitou do 31. 3. 2014 a k automatické prolongaci smlouvy po sjednání tohoto dodatku nedocházelo. I kdyby však k automatickému prodloužení trvání smlouvy po 31. 3. 2014 došlo, prodloužení by trvalo vždy právě jeden rok, a žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 12. 2. 2020 jednoznačně najevo, že nemá zájem na dalším prodloužení smlouvy. 3. Mezi účastníky není sporu o tom, že v souvislosti s jejich podnikatelskou činností uzavřeli dne 26. 5. 2010 smlouvu [číslo] označenou jako servisní smlouva, tedy jako smlouva typově neupravená dle § 269 odst. 2 tehdy platného obchodního zákoníku. Obsahem smlouvy byl závazek žalobce poskytovat žalovanému poradenské a servisní služby specifikované ve smlouvě a závazek žalovaného zaplatit žalobci sjednanou cenu poskytnutých služeb. Smlouva byla dle jejího bodu 7.1 uzavřena na dobu určitou, a to na tři roky počínaje dnem účinnosti smlouvy. V bodu 7.2 smlouvy bylo dále ujednáno, že po uplynutí sjednané doby trvání smlouvy se smlouva za týchž podmínek, za jakých byla původně sjednána, obnovuje, pokud dodavatel či odběratel nesdělí písemně druhému účastníku smlouvy nejméně 3 měsíce před uplynutím sjednané doby platnosti smlouvy, že nemá zájem na jejím dalším pokračování. V dodatku [číslo] předmětné smlouvy ze dne 21. 3. 2013 bylo v jeho bodech 3.7 a 3.4 účastníky mimo jiné ujednáno, že 45 dnů před uplynutím předplaceného období bude odběrateli zaslána elektronická faktura na další období v délce dle odst. 7.1 poskytování služeb se splatností 15 dnů ode dne jejího doručení a úhrada za služby bude uhrazena jednorázově dopředu za celé období trvání smlouvy na základě elektronického daňového dokladu. V bodech 7.1 a 8.1 dodatku bylo dále ujednáno, že smlouva je uzavřena na dobu určitou od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 a ostatní znění smlouvy se nemění. První projev vůle směřující k ukončení smluvních závazků účastníků vyplývajících ze smlouvy učinil žalovaný až e-mailovým podáním z 12. 2. 2020, ve kterém uvedl, že„ servisní období na příští rok již bohužel nebudeme prodlužovat“. Učinil tak poté, co mu byl žalobcem doručen daňový doklad [číslo] ohledně zaplacení předplatného na období od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2021 na částku 41 498,16 Kč vystavený 17. 1. 2020 s termínem splatnosti do 1. 2.2020. Do té doby oba účastníci své závazky vyplývající ze smlouvy z 26. 5. 2010 vzájemně plnili a žalovaný nezpochybnil ani pravdivost tvrzení žalobce, že měl i v období do 31. 3. 2021 základní programy žalobce bez jejich aktualizace k dispozici. Sporným tak pouze zůstalo, zda žalobci přísluší právo na zaplacení sjednané ceny služeb dle smlouvy i za období od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2021. 4. Předně je třeba uvést, že právní vztah mezi účastníky byl založen smlouvou z roku 2010 za účinnosti tehdejšího obchodního zákoníku, a dle § 3028 odst. 3 věta první nyní platného občanského zákoníku se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, tedy obchodním zákoníkem ve znění platném do 31. 12. 2013. Soud proto musel při rozhodování z tohoto zákona, a to zejména z jeho interpretačních pravidel, a to zejména z jeho § 266 odst. 3, podle kterého se při výkladu vůle jednajících osob vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. 5. Slovním výkladem shora citovaných ustanovení předmětné smlouvy a jejího dodatku nelze dle názoru soudu dospět k jinému výkladu, než že i po uzavření dodatku smlouvy bylo v úmyslu účastníků i nadále sjednat automatickou prolongaci smlouvy, pokud některá ze smluvních stran neoznámí straně druhé nejméně tři měsíce před uplynutím sjednané doby platnosti smlouvy, že nemá zájem na jejím dalším pokračování. Rovněž skutečnost, že i po 31. 3. 2014 až do roku 2020 obě strany svoje závazky ze smlouvy bez nějakých problémů plnily, a tedy následně se chovaly tak, že smlouvu považují za účinnou, nasvědčuje závěru, že obě strany považovaly smlouvu za stále účinnou. Účinnosti smlouvy si byl přitom žalovaný nepochybně vědom, a proto dne 12. 2.2020 posouzeno podle obsahu smlouvu vypověděl. Aby však bylo toto ukončení smluvního vztahu mezi účastníky způsobilé vyvolat žalovaným zamýšlený účinek i pro období po 1. 4. 2020, muselo by dle smluvního ujednání účastníků sděleno žalobci nejpozději do 31. 12. 2019, což se nestalo. Žalobce přitom daňový doklad na předplacení služeb dle smlouvy na další rok žalovanému včas zaslal ve lhůtě 45 dnů předem stanovené v bodu 3.7 dodatku ke smlouvě. Co do výše přitom odpovídá cena předplacených služeb v tomto daňovém dokladu smluvnímu ujednání účastníků a správnost ceny v něm žalovaný v řízení ani nerozporoval. Je proto třeba dovodit, že předmětné smlouva byla mezi účastníky účinně sjednána i za období od 1. 4. 2020 do 31. 12. 2021, a žalobci vzniklo právo na zaplacení ceny sjednaných služeb i za toto období. Žalovaný se rovněž dnem následujícím po splatnosti žalobcem vystaveného daňového dokladu na předplacení služeb za shora uvedené období ocitl vůči žalobci v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, a žalobci proto dle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku vzniklo právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Protože byl předmětem řízení vzájemný závazek podnikatelů, přísluší dále ve věci úspěšnému žalobci dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud proto žalobě ohledně zaplacení částky 41 498,16 Kč s příslušenstvím i náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky jako důvodné vyhověl, a uložil žalovanému povinnost přiznanou částku s příslušenstvím zaplatit v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody k případnému výjimečnému stanovení lhůty delší či umožnění plnění žalovanému ve splátkách. 6. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu řízení. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1660 Kč a náklady právního zastoupení advokátem přestavující odměnu advokáta za 5 hlavních úkonů po 2 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, zaslání písemné výzvy žalovanému před zahájením řízení obsahující skutkový i právní rozbor věci, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci samé k tvrzením žalovaného v jeho vyjádření a účast na jednání soudu) dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení, pět paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhradu za promeškaný čas advokáta v souvislosti s účastí na jednání soudu ve výši 12 x 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, DPH z odměny a náhrad ve výši 3 486 Kč, neboť