6 C 282/2019-83 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhal se žalobce určení ve smyslu výrokové části rozsudku. K odůvodnění žaloby mimo jiné uvedl, že je výlučným vlastníkem pozemku p.č. st. 679 o výměře 246 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba objektu k bydlení, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, [stát. instituce] pro obec a k.ú. [obec]. Předchozí vlastník těchto nemovitostí uzavřel se žalovanými dohodu o omezení převodu nemovitostí, kterou bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch žalovaných za účelem zajištění případných pohledávek vzniklých z nájemní smlouvy uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými vztahující se k nemovitosti na adrese [ulice a číslo] v [obec]. Nájem této nemovitosti zanikl již v roce 1995, nejpozději v tomto roce tak mohla vzniknout pohledávka zajištěná zástavní smlouvou. Počala tak na konci roku 1995 běžet promlčecí doba zástavního práva a jejím uplynutím zástavní právo zaniklo nejpozději dne 31.12.1998. Žalobce se pokoušel řešit záležitost smírnou cestou, avšak bezúspěšně, neboť žádného ze žalovaných fyzicky nedohledal. Soudu se přes provedené šetření nepodařilo zjistit žádné bližší údaje o 1. a 3. žalovaném, a to zejména k jejich aktuálnímu pobytu, proto jim byl ustanoven pro řízení opatrovník. Opatrovník 1. žalovaného neprezentoval žádné zásadní výhrady proti vyhovění žalobě, 2. žalovaný ve věci zůstal bez vyjádření a opatrovník 3. žalovaného navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že k zániku zástavního práva nedošlo. Po provedeném řízení učinil soud následující podstatné závěry o skutkovém stavu věci: V řízení nebylo sporu o výlučném vlastnictví žalobce k pozemku p.č. st. [anonymizováno] o výměře [výměra] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba objektu k bydlení, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, [stát. instituce] pro obec a k.ú. [obec]. Mezi stranami též bylo nesporné, že žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky zápisu ke dni [datum]. [příjmení] je též v řízení skutečnost, že předchozí vlastník nemovitostí [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], uzavřel se žalovanými dne [datum] Dohodu o omezení převodu nemovitostí RIII [číslo], registrovanou dne [datum], kterou bylo zřízeno ve prospěch žalovaných zástavní právo k nemovitostem za účelem zajištění případných pohledávek vzniklých z nájemní smlouvy uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými s předmětem v podobě nemovitostí na adrese [adresa]. Sporu v řízení nebylo konečně ani o tom, že uvedený nájemní vztah k nemovitostem zanikl v roce 1995. Žádná ze stran přitom netvrdila, že z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a nájemcem [jméno] [příjmení] by tu k době jejího zániku byla jakákoli pohledávka, která by dosud byla nesplněná. <i>Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).</i> Dříve než soud hodnotil důkazy pro účely konkrétního rozhodnutí o věci samé, zabýval se ve smyslu zákonného ustanovení výše citovaného tím, zda na tomto rozhodnutí v jeho znění navrženém žalobcem je dán naléhavý právní zájem, tedy zda by bez tohoto určení byly ohroženy práva žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. Zde shledal, že podmínka naléhavého právního zájmu je ve věci splněna již jen tím, že žalobce navrhuje vydání takového určení, které má být následně zohledněno v katastru nemovitostí České republiky a podání předmětné žaloby je tak jediným způsobem, jak lze dosáhnout shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V posuzovaném případě přitom z povahy věci nelze žalovat na splnění povinnosti. Pokud jde o meritum věci, pak soud vycházel v zásadě ze skutkového stavu v rozsahu, ve kterém mezi účastníky řízení zůstal nesporný, přičemž dále považoval za významné, že žádná z procesních stran v řízení ani netvrdila, že k okamžiku zániku nájemní smlouvy žalovaných a [jméno] [příjmení] v roce 1995 by zde byla taková nesplněná pohledávka z ní plynoucí, která by mohla být zajištěna zástavním právem. Žalovanými potažmo ani nebylo tvrzeno, že by jim vůbec kdy z tohoto nájemního vztahu vznikla nějaká pohledávka a pokud ano, jaká konkrétně, s jakou splatností, v jaké výši a z jaké části eventuálně zůstala nájemcem [jméno] [příjmení] nesplněna. Za absence tohoto tvrzení pak nelze než uzavřít, že zástavní právo zaniklo již v bezprostřední návaznosti na zánik nájemního vztahu v roce 1995 ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v tehdy platném znění. Soud při právním hodnocení též obecně vycházel z premisy obsažené v ustanovení § 152 uvedeného právního předpisu, tedy že smyslem zástavního práva je zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. Ve světle výše nastíněné situace je pak zřejmé, že údaj obsažený v katastru nemovitostí o zástavním právu již řadu let neodpovídá právní realitě a jako takový je obsolentní, neboť pouze formálně zatěžuje nemovitosti, aniž by existoval právní důvod (pohledávka či právní poměr, ze kterého by mohla in eventum vzniknout do budoucna) pro takové zajištění. Z výše uvedených důvodů soud přistoupil k vyhovění žalobě. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšný žalobce se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, proto soud o nákladech řízení rozhodl způsobem obsaženým ve výroku II. tohoto rozsudku.