12 C 176/2022-21 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky celkem 3 171 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou jako smluvními stranami. V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaná jako dlužník uzavřela dne 10. 12. 2005 s právním předchůdcem žalobkyně – společností Provident Finacial s.r.o., IČ: 25621351 smlouvu o půjčce a z ní poskytnuté finanční prostředky 4 000 Kč se zavázala splatit spolu s dalším navýšením o 1 928 Kč ve sjednaných splátkách do 10. 6. 2006, což však posléze učinila pouze co do částky 2 757 Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. 25 Co 296/2019-95, v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úvěrovou sazbu sjednanou ve smlouvě (97,09%) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úroku z půjčené částky více než 90%, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Neplatnost sjednané odměny byla dále shledána mimo jiné rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, č.j. 11 VSOL 28/2012-107. Jelikož shora uvedená rozhodnutí analogicky dopadají na projednávanou věc, dovodil soud s ohledem na výši RPSN 405,2% sjednanou ve smlouvě, že mezi účastníky uzavřená smlouva o půjčce jsou absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. zák. č. 40/1964). Žalované tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídajících neuhrazené zbylé části původní jistiny ve výši 1 243 Kč, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení od 19. 12. 2020 do zaplacení. Jelikož pak žalovaná doposud uvedenou částku žalobkyni nevrátila, uložil jí soud tuto povinnost výrokem I. rozsudku, přičemž výrokem II. pak zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost smlouvy jako nedůvodnou zamítnul. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.