12 C 52/2022-14 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 5 094 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu dlužného zákonného příspěvku žalovaného jako provozovatele vozidla bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a nákladů na jeho uplatnění a vymáhání. V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný v období od 27. 12. 2019 do 6. 4. 2020 provozoval vozidlo [registrační značka] bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Zákonný příspěvek příslušející žalobkyni a náklady související s uplatněním a vymáháním tohoto příspěvku však přes její výzvu včas neuhradil. Nárok uplatněný žalobou tak má soud za důvodný, proto bylo rozhodnuto tak, jak je obsaženo ve výrokové části rozsudku. Po právní stránce přitom soud věc posoudil podle zákona č. 168/1999 Sb. a jeho ustanovení § 24c odst. 1, 2, 4, § 15 odst. 1, 2, 3. O nákladech řízení rozhodl soud na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci ovládající předmětné řízení, obsažené explicitně v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšné žalobkyni ve věci pak byla proti žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, spočívající toliko v náhradě zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje, když ostatní účtované položky v podobě odměny advokáta a jeho režijních paušálů za poskytnuté úkony právní služby dle advokátního tarifu neshledal náklady vynaloženými účelně. V této souvislosti vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně se zabývá mimo jiné vymáháním dlužných příspěvků nepojištěných dle zák. č. 168/1999 Sb., u Okresního soudu v Třebíči vede velké množství sporů, jejichž předmětem jsou pouze pohledávky vzniklé z nezaplacených příspěvků a žalobkyně by tak měla disponovat personálními, technickými i jinými zdroji potřebnými pro výkon podnikání, tedy i pro soudní uplatňování pohledávek. Žalobkyně své nároky uplatňuje vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž její právní zástupce mění jen identifikační údaje žalované strany, identifikaci vozidla a výpočet dlužné částky. K podávání těchto typizovaných žalob (za situace, kdy podrobně vypracované předžalobní výzvy k úhradě, z nichž žaloba zcela vychází, vypracovává a zasílá žalobkyně prostřednictvím svého úseku právních služeb, posléze prostřednictvím inkasní společnosti, která pouze do výzvy vypracované žalobkyní doplní specifikaci nákladů nalézacího a exekučního řízení, jež mohou v budoucnu v důsledku neuhrazení příspěvku vzniknout) tak je neúčelné najímat advokáta (de facto za účelem přepsání údajů z výzvy k zaplacení vytvořené žalobkyní do žaloby) a jeho odměnu a paušální a hotové výdaje za zastupování účastníka nelze žalobkyni přiznat. Uvedené rozhodnutí dle názoru soudu obsahově koresponduje se smyslem stávající judikatury Ústavního soudu ČR, rozhodnutím KS V Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 26. února 2014, č.j. 54Co 953/2013-34, ve vztahu k účelně vynaloženým nákladům ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., za které lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Za situace, kdy žalobkyně má dostatečné personální kapacity interních zaměstnanců k tomu, aby precizně vypracovávala a zasílala dlužníkům podrobné předžalobní výzvy (obsahující veškeré potřebné náležitosti pro podání vlastní žaloby), nelze obecně o následném právním zastoupení advokátem ve věci hovořit jako o účelném.