6 C 26/2022-46 — Okresní soud v Třebíči

Návrhem podaným Nejvyššímu soudu ČR domáhala se navrhovatelka uznání cizozemského rozhodnutí označeného ve výrokové části tohoto rozsudku. Okresní soud v Třebíči jako soud věcně a místně příslušný následně shledal, že se jedná o rozhodnutí vydané ve Spojených státech amerických, a proto otázku jeho uznání podrobil právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“). <i>Podle ustanovení § 52 ZMPS, byli-li všichni účastníci řízení v rozhodné době občany státu, o jehož rozhodnutí jde, mají pravomocná cizí rozhodnutí ve věcech uvedených v § 51 v České republice bez dalšího řízení stejné právní účinky jako pravomocná rozhodnutí českých soudů.</i> <i>Podle ustanovení § 16 odst. 3 ZMPS cizí rozhodnutí lze na návrh uznat ve zvláštním řízení podle odstavce 4 i v případě, kdy se toto rozhodnutí uznává bez dalšího řízení.</i> <i>Podle ustanovení § 16 odst. 4 ZMPS ve zvláštním řízení o uznání rozhoduje soud o uznání rozsudkem, jednání nemusí nařizovat. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.</i> <i>Podle ustanovení § 15 odst. 1 ZMPS pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno něco jiného, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže</i> <i>a) věc náleží do výlučné pravomoci českých soudů, nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použilo na posouzení pravomoci cizího orgánu, ledaže se účastník řízení, proti němuž cizí rozhodnutí směřuje, pravomoci cizího orgánu dobrovolně podrobil,</i> <i>b) o témže právním poměru se vede řízení u českého soudu a toto řízení bylo zahájeno dříve, než bylo zahájeno řízení v cizině, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje,</i> <i>c) o témže právním poměru bylo českým soudem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v České republice již uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu,</i> <i>d) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení,</i> <i>e) uznání by se zjevně příčilo veřejnému pořádku, nebo</i> <i>f) není zaručena vzájemnost, vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu České republiky nebo české právnické osobě.</i> <i>Podle ustanovení § 15 odst. 2 ZMPS k překážce uvedené v odstavci 1 písm. d) se přihlédne, jen jestliže se jí dovolá účastník řízení, vůči němuž má být cizí rozhodnutí uznáno. To platí i o překážkách uvedených v odst. 1 písm. b) a c), ledaže je jejich existence orgánu rozhodujícímu o uznání jinak známa.</i> Soud na podkladě ustanovení § 16 odst. 4 ZMPS ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin ve spojení se skutkovými tvrzeními obsaženými v podaném návrhu. V řízení nebyla shledána žádná z překážek vyjmenovaných v ustanovení § 15 odst. 1 ZMPS, přičemž navrhovatelka se nedovolávala překážek obsažených v písm. b), c) a d) tohoto zákonného ustanovení a existence překážek bránících uznání obsažených v písm. b) a c) ZMPS soudu v projednávané věci ani není známa. Proto bylo výrokem I. tohoto rozsudku rozhodnuto o uznání předmětného rozhodnutí. O nákladech řízení o uznání soud rozhodoval na podkladě ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že v předmětné, v zásadě nesporné věci, nelze hovořit o převážném úspěchu některého z účastníků, kdy navíc každý z nich byl k podání návrhu na uznání rozhodnutí legitimován ve stejném rozsahu.