12 C 193/2023-15 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 36 677,62 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru, smluvními podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru (otištěné na zadní straně smlouvy o spotřebitelském úvěru), zákaznickou kartou, přehledem plateb (případně tabulkou umoření), smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou [číslo] smlouvy o postoupení pohledávek – strana [číslo] ze seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo 30. 3. 2020 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 26 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit do 27. 9. 2021 tuto částku spolu s navýšením o dalších 29 634 Kč, představujících smluvní úroky ve výši 20 953 Kč, odměnu za administrativní zpracování ve výši 1 500 Kč a náklady za hotovostní inkaso ve výši 7 181 Kč. Žalovaný, přestože předmět úvěru řádně převzal při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradil 18 500 Kč. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle § 1970 cit. zákona. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí žalovaný uhradil celkem 18 500 Kč. Žalobkyní v žalobě uváděná dlužná jistina (mimo žalobkyní přiznaných 7 500 Kč) jsou fakticky náklady spojené s poskytnutím úvěru, které jsou uplatňovány ze strany žalobkyně v rozporu se zákonem a platnou judikaturou. V tomto směru Okresní soud v Třebíči v desítkách obdobných žalob stejné žalobkyně došel k závěru, že: 1) ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku není nárok dán. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením její sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc. 2) ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso není nárok dán, zde soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: [insolvenční spisová značka] [spisová značka] ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele. 3) ve vztahu k smluvnímu úroku z prodlení není nárok dán, a to analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Z výše uvedených důvodů proto soud žalobě co do výše odpovídající neuhrazené zbylé části původní jistiny, včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení vyhověl a výrokem II. pak soud zbylou část žalobou uplatněného nároku jako nedůvodnou zamítnul. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.