12 C 7/2023-25 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 49 430 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o úvěru, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvami o spotřebitelských úvěrech, kartami zákazníka, smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou [číslo] Smlouvy o postoupení pohledávek – strana [číslo] [číslo] [číslo] ze Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo 1) dne 21. 5. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 12 000 Kč, představujících úrok, úplatu a poplatky, 2) dne 24. 2. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 17 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 13 600 Kč, představujících úrok, úplatu a poplatky, 3) dne 1. 12. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 17 800 Kč, představujících úrok, úplatu a poplatky. Žalovaný, přestože předmět úvěrů řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně uhradil pouze částky 8 750 Kč, 16 140 Kč a 21 080 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti němu žalobkyně uplatnila právo na zaplacení zákonných úroků a smluvních úroků. Ze zákaznických karet žalovaného soud zjistil, že tyty listiny (vyhotovené ke dnům uzavření smluv o úvěrech) obsahují osobní údaje žalovaného, přičemž zde bylo vycházeno z čistých příjmů žalovaného ve výši 5 800 Kč, resp. 6 306 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného pak činil mezi 2 700 Kč a 4 600 Kč měsíčně. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Byť došlo mezi právní předchůdkyní žalobkyně (spol. [právnická osoba]) a žalovaným k uzavření smluv o úvěrech, a to smluv spotřebitelských ve smyslu § 1810 o. z., dospěl soud k závěru, že výše uvedené smlouvy jsou ve smyslu citovaného § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť [právnická osoba] jako právní předchůdce žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, resp. poskytnula žalovanému spotřebitelské úvěry za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tyto úvěry splácet. Jen s přihlédnutím k příjmům žalovaného a jeho měsíčním zůstatkům po odečtení výdajů je totiž zřejmé, že v době poskytnutí úvěru neměl žalovaný dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil nesplacenou část poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Z tvrzení žalobkyně pak vyplývá, že žalovaný na smlouvy uhradil částky 8 750 Kč, 16 140 Kč a 21 080 Kč, tedy že žalobkyni doposud nevrátil pouze částku 6 130 Kč. V této výši prosto soud žalobě vč. požadovaného zákonného úroku z prodlení vyhověl s tím, že ve zbylé části žalobu výrokem II. rozsudku zamítnul. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř.. V daném případě však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl ve znění výroku III. rozsudku.