15 C 178/2025-76 — Okresní soud v Trutnově

Žalobce se žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci, a to k budově bez čp/če – objektu k bydlení, stojící na pozemku parc. č. st. , List vlastnictví, v katastrálním území , adresa, , zapsané na listu vlastnictví č. , List vlastnictví, . Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi spoluvlastníky neexistuje shoda na dalším užívání ani správě nemovitosti a spoluvlastnictví dlouhodobě neplní svůj účel. Žalobce dále uvedl, že ke svému spoluvlastnickému podílu nabyl vlastnické právo v rámci dražby, a to na základě udělení příklepu.Prvý žalovaný se k žalobě nevyjádřil; druhý žalovaný s navrhovaným způsobem vypořádání souhlasil.Z provedeného dokazování, zejména z listinných důkazů předložených účastníky a z výpisu z katastru nemovitostí, soud zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovité věci, přičemž žalobci náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 23/36, prvnímu žalovanému podíl o velikosti 1/36 a druhému žalovanému podíl o velikosti 1/3. Z listin rovněž vyplynulo, že žalobce nabyl své vlastnické právo k uvedenému podílu originárně v dražbě příklepem. Existence spoluvlastnictví ani velikost jednotlivých podílů nebyly mezi účastníky sporné.Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.Dle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.Dle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě, v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.Soud se dále zabýval možnostmi vypořádání spoluvlastnictví podle § 1147 a násl. občanského zákoníku. V řízení bylo zjištěno, že rozdělení nemovité věci není dobře možné, neboť se jedná o jedinou stavbu, která svou povahou technické ani právní rozdělení nepřipouští. Žádný z účastníků současně nenavrhl, aby byla nemovitost přikázána do jeho výlučného vlastnictví za náhradu ostatním spoluvlastníkům.Soud proto dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu nepřichází v úvahu jiný způsob vypořádání spoluvlastnictví než jeho zrušení a prodej nemovité věci. S ohledem na neexistenci dohody mezi účastníky a s přihlédnutím k jejich vzájemným vztahům soud shledal jako nejvhodnější nařízení prodeje nemovité věci ve veřejné dražbě podle § 1147 občanského zákoníku.V souladu se zákonem soud rozhodl, že výtěžek z prodeje nemovité věci bude po úhradě nákladů dražby rozdělen mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, tedy tak, že žalobci připadne 23/36 výtěžku, prvnímu žalovanému 1/36 výtěžku a druhému žalovanému 1/3 výtěžku. Takové rozdělení odpovídá zákonné úpravě i majetkovým právům jednotlivých spoluvlastníků.Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicium duplex. V tomto typu řízení nejsou účastníci v postavení klasického žalobce a žalovaného, nýbrž oba vystupují současně jako nositelé aktivních i pasivních procesních práv a povinností, přičemž nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci.Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nelze určit, který z účastníků byl ve věci plně úspěšný, neboť žádný z nich z řízení neodchází s menší hodnotou majetku, než se kterou do něj vstupoval. Obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení je proto závěr, že si každý z účastníků nese své náklady sám, ledaže by byly dány výjimečné okolnosti odůvodňující použití § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022). Tento závěr byl následně potvrzen a judikatorně sjednocen stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚSst. 59/23, publikovaným pod č. 302/2023 Sb., podle něhož v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neníli žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit procesní úspěch účastníků ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a zásadně je namístě rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému. V projednávané věci soud neshledal žádné výjimečné okolnosti, zejména šikanózní výkon práva, obstrukční jednání či zneužití procesních práv, které by odůvodňovaly odklon od tohoto obecného pravidla. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.