29 C 131/2025-40 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu , datum, , domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že poskytla žalovanému na základě smlouvy č. , hodnota, úvěr ve výši , částka, , nicméně žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, a proto se žalobkyně obrátila na soud.2. Žalovaný uvedl, že peníze obdržel, všechno proběhlo online, přičemž k jeho situaci nechtěli doložit nic. Následně uvedl, že sjednání měli uskutečnit blíže neurčené osoby, které částku použily, nicméně on sám úvěr splácel, jakmile mu začaly chodit upomínky.3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že dne , datum, se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku , částka, [viz smlouva], přičemž k žalovanému měla tiskopis posouzení úvěruschopnosti, kde jsou do tiskopisu žalobkyně vepsány hodnoty [viz posouzení]. Dne , datum, žalobkyně odeslala žalovanému částku , částka, [viz detail]. Žalovaný uhradil ze svého účtu v , Anonymizováno, dne , datum, částku , částka, [viz sdělení , Anonymizováno, ] a z účtu v , právnická osoba, pak dne , datum, částky , částka, , dne , datum, , Anonymizováno, a , datum, , Anonymizováno, [viz sdělení , Anonymizováno, ], Anonymizováno4. Soud provedl dokazování i dalšími důkazy, nicméně z těchto pro rozhodnutí soudu neplynou žádná další relevantní skutková zjištění.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil tak, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a podle zákona o spotřebitelském úvěru. Na jejím základě žalobkyně žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovanému podle citovaného ustanovení vznikla povinnost poskytnuté peněžní prostředky právnímu předchůdci žalobkyně vrátit.9. Dále se soud zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením předmětné smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného sjednávané úvěry splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouva, jež je předmětem řízení, je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelka a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti uvedla zcela generická tvrzení, která neobsahují žádné relevantní skutečnosti mající vazbu výhradně na žalovaného. Hodnověrným dokladem o příjmech a výdajích žalovaného nemůže být přehled v tiskopisu žalobkyně, který sám věřitel (žalobkyně) zpracoval a který nemůže sloužit jako důkaz o relevantní prověrce finanční kondice žalovaného. Ohledně dokladů je třeba uvést, že neexistují žádné doklady třetích osob, které by osvědčovaly úvěruschopnost žalované, co je přinejmenším podivné, má-li žalobkyně povinnost dle § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let. S ohledem na právní domněnku dle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nezbytné, aby věřitel řádné ověření úvěruschopnosti dlužníka skutečně prokázal, k čemuž žalobkyní předložené dokumenty ze shora uvedených důvodů nepostačují.10. O příslušná procesní poučení stran nedostatků posouzení úvěruschopnosti se žalobkyně připravila omluvenou neúčastí na jednání soudu. V tomto směru pak soud konstatuje, že řízení s účastníky není a nemůže být vedeno korespondenčním způsobem, když těžištěm soudního řízení má být jednání, při němž je prováděno dokazování. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjdeli v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku. Ustanovení § 118a o. s. ř. ovšem upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu soud poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015). Zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. § 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 3465/21).11. K poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř. je soud povinen na nařízeném jednání a že žalobkyně se svou nepřítomností na nařízeném jednání práva na to, aby jí bylo takové poučení soudem poskytnuto, vzdala, a že z ustanovení § 114 o. s. ř. (ani z § 114a o. s. ř.) nevyplývá, že by měl soud vyzývat účastníka k doplnění neúplných tvrzení. Pro úplnost lze dodat, že ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. bylo naplněno, neboť o žalobě soud rozhodl při prvním jednání, a nelze přijmout výklad, že jednání má být připraveno tak, aby žalobě mohlo být vyhověno při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016). Úvaha o nutnosti předchozího poučení zcela opomíjí povinnost účastníka být na jednání př