30 C 26/2022-44 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění výroku I. tohoto usnesení není vyhotovováno v souladu s § 169 odst. 2 in fine o.s.ř. 2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. dle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. tak, když posuzováno ryze z procesního hlediska zastavení řízení zavinila žalobkyně, když nijak netvrdila, že by žalobu vzala pro chování žalovaných po podání žaloby, že přiznal žalovaným nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7.569,76 Kč sestávajících z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11.592,28 Kč sestávající z částky 1.264 Kč za každý z dvou úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t. (za převzetí a přípravu zastoupení) s tím, že odměna byla snížena z původní částky 3.160 Kč podle § 12 odst. 4 a.t. a z částky 2.528 Kč (2 x 1.264 Kč) za písemné podání nebo návrh ve věci samé (odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu) dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. ze dne 20.12.2021 s tím, že odměna byla snížena z původní částky 3.160 Kč podle § 12 odst. 4 a.t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6.256 Kč ve výši 1.313,76 Kč. 3. Pokud žalobkyně v podání ze dne [datum] navrhovala, a to s poukazem na její vstřícný přístup k žalovaným, když žalobu vzala zpět, třebaže se stále domnívá, že žaloba byla podána po právu, aby žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, soud uvádí, že velice zvažoval, zda žalovaným přiznat plnou náhradu nákladů řízení, popř. zda náhrada nákladů částečně nesnížit. 4. S žalovanými by bylo možno souhlasit v tom směru, že žaloba tak, jak byla původně podána, a to pokud se zejména jedná o část žaloby [anonymizováno], byla opravdu na hraně přezkoumatelnosti. Z žaloby bylo vskutku krajně obtížně dovoditelné, jakým způsobem žalobkyně dospěla k požadované částce ve výši 11.592,28 Kč. Po doplnění žaloby (viz podání ze dne [datum]) byla situace z hlediska vylíčení rozhodných skutečností výrazně přehlednější a s přihlédnutím k přiloženým listinným důkazům by bylo možno učinit předběžný právní názor, že žaloba by mohla být důvodná, alespoň co do základu sporu. 5. Soud se ztotožňuje s argumentací žalobkyně ohledně ne/platnosti předložené plné moci. Soud nesdílí právní názor žalovaných, že by zástupcem žalobkyně předložená plná moc byla neplatná. Soud je shodně s žalobkyní toho názoru, že z hlediska posuzování platnosti plné moci je rozhodující stav v okamžiku, kdy byla plná moc udělena. Pokud poté, co dojde k platnému udělení plné moci, již nejsou členy představenstva akciové společnosti osoby, které byly jejími členy v okamžiku udělení plné moci, pročež se jednalo o osoby, jež byly tehdy oprávněny zastupovat akciovou společnost navenek, nemá tato právní skutečnost v obecné rovině žádný vliv na platnost jimi udělené plné moci. Samozřejmě za předpokladu, že udělená plná moc nebyla nějakým způsobem omezena – např. časově. Takto tomu v posuzované věci ovšem není. 6. Soud musí rovněž odmítnout argumentaci žalovaných, že by na platnost plné moci měla vliv změna spočívající ve změně obchodní firmy. Soud je toho názoru, že samotná skutečnost, že právnická osoba (podnikatel) změní obchodní firmu, pod kterou je zapsána v obchodním rejstříku, neznamená, že by se po této změně jednalo o jiný právní subjekt, a že by tato skutečnost znamenala neplatnost dříve udělené plné moci. Bez ohledu na to, pod jakou obchodní firmou je právnická osoba zapsána v obchodním rejstříku, tak stěžejní okolností je IČO, které zapsanou právnickou osobu identifikuje a odlišuje od ostatních subjektů. Pakliže u žalobkyně po udělení plné moci došlo toliko ke změně obchodní firmy, avšak nadále se jedná o právnickou osobu s totožným IČO, nemůže toliko tato samotná změna obchodní firmy bez dalšího založit či odůvodnit závěr, že dříve udělené plné moci jsou neplatné. 7. S ohledem na tyto veškeré skutečnosti soud, jak bylo zmíněno výše, zvažoval, že by účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, popř. že by žalovaným přiznal náhradu nákladů ve snížené výše. Soud nakonec k této úvaze nepřikročil, a to především v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 8.10.2019, sp. zn. I ÚS 3778/18, kde bylo uvedeno, že: Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování. Na žalobce (stěžovatelku) nelze přesouvat břemeno spočívající v nákladech za oprávněné uplatňování jejího nároku. Opačný výklad § 146 odst. 2 o. s. ř. provedený v posuzované věci okresním soudem vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Z nálezu je patrné, že jediným kritériem při určení náhrady nákladů řízení, resp. při určení toho, kdo je komu bude platit, je posouzení kritéria, kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do fáze meritorního rozhodování. V posuzované věci je zřejmé, že tím, kdo zavinil, že se řízení nedostane do fáze meritorního rozhodování, je žalobkyně, pročež žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, které jim bylo výrokem II. tohoto usnesení přiznáno. 9. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalovaných rozhodl soud dle § 149 odst. 1 o.s.ř. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. l o.s.ř., když důvody pro stanovení jiné lhůty k plnění v daném případě neshledal.