8 C 1/2022-38 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovanou osobou uzavřela smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací a smlouvu o poskytování služeb internetu. Poté co byla smlouva/y ukončena/y, byla žalovaná povinna vrátit pronajaté„ technické zařízení“ (Set-top box, resp. modem, resp. přístupovou kartu) do 10 dnů, a jelikož tak neučinila, plyne ze smlouvy její povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu (a úrok z prodlení v zákonné výši). K dotazu soudu doplnila, že koncové zařízení (set-top box) bylo zakoupeno za celkovou částku 1 477 Kč bez DPH. K tomu uvedla, že pro žalobkyni mají tato zařízení větší hodnotu, neboť se dají znovu použít, a to s ohledem na jejich životnost pro 3 – 5 zákazníků. 2. Žalovaný se naopak k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud nařídil jednání na den [datum], ze kterého se žalobkyně omluvila s tím, že nežádala odročení jednání, a žalovaný se k jednání nedostavil, ačkoli byl řádně předvolán, neomluvil se, ani nežádal o odročení jednání. Soud proto jednal bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a z provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 4. Z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně s osobou žalovanou uzavřeli dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací (kombinovaná televize), jejíž součástí bylo také pronajmutí koncových technických zařízení (1 x [anonymizováno] č. [anonymizováno]). Povinnost vrátit poskytnuté technické zařízení do 10 dnů od ukončení smlouvy (ale také zničení apod.) byla utvrzena ve smlouvě pod bodem I. smluvní pokutou ve výši 5 000 Kč za STB. Žalované bylo žalobkyní oznámeno ukončení smlouvy dne [datum], přičemž byla vyzvána k zaplacení smluvních pokut za nevrácení uvedených technických zařízení do 10 dnů (výzvy ze dne [datum] a [datum]) ve výši 5 000 Kč za prodlení se splněním povinnosti vrátit set-top box. Žalovaná ničeho nezaplatila ani na základě výzvy žalobkyně, ani zástupce žalobkyně z řad advokátů. Pořizovací cena STB činila 1 477 Kč. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah a aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalovaná po skončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací dočasně poskytnuté movité věci žalobkyni nevrátila. Žaloba není důvodná, neboť smluvní pokuta (dle § 2048 o.z.) byla sjednána v nepřiměřené výši. Smluvní pokuta mnohonásobně (více než 3 krát v případě STB) převyšovala pořizovací cenu nevrácených věcí. Přestože smysl smluvní pokuty je nejen kompenzační, ale také preventivní, nelze mít za přiměřenou její výši, při které se oprávněnému ze smluvní pokuty v podstatě více vyplatí, pokud povinný ze smluvní pokuty splní smluvní podmínky pro její aktivaci. Na uvedeném nemůže nic změnit tvrzení žalobkyně o tom, že navzdory pořizovací ceně, hodnota věcí je pro žalobkyni ve skutečnosti větší, neboť lze použít opakovaně. Je naopak notorietou, že spotřební zboží v čase cenu ztrácí, a na hodnotu věci nemůže mít vliv její příp.„ opakované použití“. Ostatně totožnou smluvní pokutou má žalobkyně ve smlouvě zajištěno i samotné zničení koncového zařízení. Ujednání o smluvní pokutě je proto neúčinné, neboť zakládá dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 a 1815 o.z.). 6. Soud nemohl přistoupit ani k moderaci smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o.z., neboť mezi účastníky jde o vztah spotřebitelský. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie, dále jen„ SDEU“, ze dne [datum], Banco Español de Crédito, C [číslo], bod 40, a ze dne [datum], Banif [příjmení] [příjmení], C [číslo], bod 20). 7. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem. [příjmení], která je unijním právem přiznána vnitrostátnímu soudu v předmětné oblasti, se proto neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívající povaze určité klauzule, nýbrž zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z úřední moci, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu. Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem v souladu zásadou efektivity (viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, resp. Banif [příjmení] [příjmení], bod 21, 22, 23, 26). SDEU kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek SDEU ze dne [datum], Asturcom Telecomunicaciones, C [číslo], Sb. rozh. s . I [číslo], bod 52, a usnesení ze dne [datum], Pohotovost’, C [číslo], Sb. rozh. p I [číslo], bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6. SDEU uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčené klauzule, aby se ujistil, že tato klauzule není pro spotřebitele závazná (výše uvedené rozsudky Banco Español de Crédito, bod 63, a Banif [příjmení] [příjmení], bod 27). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pokud vnitrostátní soud považuje klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek ze dne [datum], Pannon GSM, C [číslo], Sb. rozh. s . I [číslo], bod 35). Z uvedené judikatury vyplývá, že plná účinnost ochrany stanovené Směrnicí vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu klauzule, mohl z tohoto určení vyvodit veškeré důsledky, aniž by čekal, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule (výše uvedený rozsudek Banif [příjmení] [příjmení], body 28 a 36). 8. Příloha Směrnice v bodě 1 písm. e) uvádí, že mezi klauzule, které lze prohlásit za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 3 Směrnice, patří klauzule, jejichž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že i když obsah dotčené přílohy nemůže automaticky a sám o sobě určit zneužívající povahu sporné klauzule, představuje nicméně zásadní prvek, na kterém může příslušný soud založit své posouzení zneužívající povahy uvedené klauzule (rozsudek SDEU ze dne [datum], Invitel, C [číslo], bod 26). SDEU ze znění uvedeného čl. 6 odst. 1 vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby tak nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zrušení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná. Pokud by přitom vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 Směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, body 65 až 69). Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Směrnice nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit pokutu uloženou spotřebiteli nebo ustanovení s obdobným účinkem namísto vyloučení použití cel