76 C 246/2022-18 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 780 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 533,35 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 64 Kč. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazených televizních poplatků za období od února 2020 do května 2022 včetně, které byl žalovaný z pozice držitele televizního přijímače žalobkyni povinen platit podle zvláštního zákona. Nárok dále tvoří kapitalizovaný úrok z prodlení vzniklý za období od prodlení s úhradou jednotlivých žalobou uplatňovaných televizních poplatků do [datum]. Závěrem žalobkyně navrhla vyhovět žalobě v plném rozsahu a přiznat žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se [datum] přihlásil do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku. Tento poplatek však včas a řádně nehradil, neboť žalobkyni nezaplatil televizní poplatky za období od února 2020 do května 2022 včetně, celkem v částce 3 780 Kč. Žalobkyně žalovaného ke splnění této povinnosti písemně vyzvala, žalovaný však ani poté ničeho neuhradil. 4. Soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ OZ“), jakož i ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o televizních poplatcích“). Žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku (§ 3 a § 8 odst. 2 zákon o televizních poplatcích), čímž mu vznikla povinnost platit televizní poplatek (§ 7 odst. 1 zákon o televizních poplatcích), jehož výše pro rozhodné období činí 135 Kč měsíčně (§ 6 zákon o televizních poplatcích). Tento televizní poplatek byl splatný vždy nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce (§ 7 odst. 2 věta prvá zákon o televizních poplatcích). Uvedenou měsíční povinnost žalovaný nesplnil řádně a včas a vždy dnem následujícím po dni splatnosti se proto ocitl v prodlení s jejím splněním (§ 1968 OZ). Ode dne prodlení pak žalobkyně má právo požadovat úrok z prodlení ve výši stanovené dle příslušného podzákonného předpisu (§ 1970 OZ). Žalobkyně výše uvedený úrok z prodlení kapitalizovala, a to od prvního dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne sepisu žaloby, a to na částku 533,35 Kč. 5. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat svá tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, náhradu nákladů řízení ve výši 564 Kč Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dle §1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. z náhrady hotových výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon (žaloba) a z náhrady hotových výdajů ve výši 64 Kč za jeden úkon - výzva k plnění (žalobkyni by náležela paušální náhrada ve výši 100 Kč, žalobkyně však požadovala nižší částku s odůvodněním reálně vynaložených nákladů). K výpočtu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. soud přistoupil s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 1727/14 ze dne 30. září 2014 a nález sp. zn. I. ÚS 3705/14 ze dne 6. 2. 2015), když se v daném případě jedná o jednoduchou právní věc, ve které nelze očekávat uplatnění specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně a není tedy důvod, aby žalobkyně výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát, a pokud tak přesto učinila, není důvod pro uznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. V tomto řízení se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo vyšší míru specializovaných znalostí a odůvodňovalo by tak aktivní zastupování žalobkyně advokátem; soud tak posoudil náklady na právní zastoupení žalobkyně jako neúčelně vynaložené a přiznal žalobkyni náklady jako nezastoupenému účastníkovi. K výpočtu nákladů řízení podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč. 7. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.