70 C 70/2024-49 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným soudu dne 26. 2. 2024, domáhala na žalovaném zaplacení celkem částky 8 413 Kč s příslušenstvím (600 Kč jako náklady mimosoudního uplatnění pohledávky, a dále úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 402 Kč od 26. 6. 2023 do zaplacení a z částky 5 311 Kč od 11. 10. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že uplatněný nárok vyplývá za práva žalobkyně na zaplacení příspěvku za nepojištěné vozidlo RZ: , SPZ, , VIN: , VIN kód, , ve smyslu § 4 zákona č. 168/1999 Sb., a to za nepojištěná období od 9. 12. 2022 do 12. 2. 2023 a od 13. 2. 2023 do 5. 6. 2023. V návrhu rovněž uvedla, že žalovaného považuje za pasivně legitimovaného proto, že v informacích od Ministerstva dopravy (jejichž zdroje je registr silničních vozidel) byl v předmětných obdobích jako vlastník a provozovatel předmětného vozidla uveden právě žalovaný, pročež dle zákonné domněnky dle § 4 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. se má při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku za to, že osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. V žalobě rovněž uvedla, že žalovanému zaslala výzvu k uhrazení příspěvku (či k prokázání, že vlastníkem a provozovatelem vozidla v daných obdobích nebyl) v dnech 11. 4. 2023 a 27. 7. 2023 (pro jednotlivá období).2. Soud návrhu žalobkyně vyhověl a vydal dne 21. 3. 2024 pod č. j. , Anonymizováno, elektronický platební rozkaz, který byl žalovanému oproti vlastnoručnímu podpisu doručen dne 25. 3. 2024 na adresu , adresa, . Proti rozkazu podal žalovaný včasný odpor (podání žalovaného ze dne 3. 4. 2024), v němž namítl, že předmětné vozidlo prodal již dne 14. 9. 2018 (k tomu označil a předložil důkazy).3. Žalobkyně v reakci na nastalou procesní situaci vzala svou žalobu zpět s tím, že se ukázalo, že žalovaný nebyl v rozhodných obdobích vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla. Žalobkyně však plédovala, aby současně se zastavením řízení byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů soudního řízení, když není vinou žalobkyně, že vycházela za informací o vlastníku a provozovateli předmětného vozidla obsažených v registru silničních vozidel a zprostředkovaných jí Ministerstvem dopravy. Zdůraznila zákonnou domněnku dle § 4 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., že se má při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku za to, že osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Současně podotkla, že výzvy k zaplacení příspěvků za obě nepojištěná období (alternativně k prokázání, že žalovaný vlastníkem/provozovatelem vozidla nebyl) zasílala žalovanému na adresu zjištěnou a zprostředkovanou Ministerstvem dopravy z registru silničních vozidel, tj. na adresu „, právnická osoba, “; není proto její vinou, že až po podání žaloby se ukázalo, že žalovaný vlastníkem ani provozovatelem vozidla v rozhodných obdobích nebyl. Podotkla, že býval-li by žalovaný splnil svou povinnost zajistit přepis údajů o vlastníku/provozovateli vozidla v registru silničních vozidel, nebylo by bývalo došlo k podání žaloby proti žalovanému.4. Jelikož žalobkyně vzala svou žalobu v plném rozsahu zpět dříve než začalo jednání, soud řízení v celém rozsahu zastavil výrokem I. tohoto usnesení, a sice v souladu s § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).5. Pro účely rozhodnutí o nákladech řízení soud dále opatřil od Magistrátu města Ústí nad Labem zprávu o tom, kdo byl registru silničních vozidel v období od 9. 12. 2022 do 5. 6. 2023 evidován jako vlastník/provozovatel předmětného vozidla a jaká byla u této osoby v registru uvedena adresa. Ze zprávy Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , soud zjistil, že v uvedeném období byl jako vlastník a provozovatel předmětného vozidle evidován právě žalovaný, a u něj evidováno bydliště „, adresa, “. Soud tuto zprávu opatřil proto, že žalobkyně při zpětvzetí tvrdila, že žalovanému zasílala výzvy na adresu zjištěnou a zprostředkovanou Ministerstvem dopravy z registru silničních vozidel, tj. na adresu „, právnická osoba, “, nicméně soud z jím opatřeného potvrzení o lustraci žalovaného v centrální evidenci obyvatel zjistil, že na žalobkyní obesílané adrese žalovaný nikdy neměl evidenční adresu trvalého pobytu. Soudu tak není zřejmé, jak údajně mělo Ministerstvo dopravy zjistit u povinného adresu „, právnická osoba, “, když taková adresa nebyla u povinného evidována ani v registru silničních vozidel ani v centrální evidenci obyvatel. Pokud pak žalobkyně na takovou adresu zasílala žalovanému výzvy (vč. výzvy předžalobní), ačkoli nic nesvědčí tomu, že by bylo možné povinnému na tuto adresu účinně doručovat (že by se tam kdy zdržoval nebo tam měl evidované bydliště), pak sice lze částečně přisvědčit argumentaci povinné, že nebylo její vinou, že se až po podání žaloby ukázalo, že žalovaný vlastníkem ani provozovatelem vozidla nebyl; na druhou stranu ale nelze ani klást k tíži žalovaného, že nereagoval na rozličné žalobčiny výzvy před zahájením soudního řízení, když tyto bylo žalobkyní (byť možná nezaviněně) zasílány žalovanému na adresu, o které se nepodařilo zjistit, že by se na ní žalovaný kdy zdržoval či na ní měl evidovaný pobyt. Žalovaný sice býval mohl zajistit přepis údajů v registru silničních vozidel a zamezit tak podání žaloby vůči jeho osobě, na druhou stranu žalovaný mohl legitimně očekávat, že případné výzvy k úhradě příspěvku či předžalobní výzva mu budou doručovány alespoň na adresu jeho trvalého pobytu či na adresu evidovanou v registru silničních vozidel, a tedy že včasnou součinností na výzvu žalobkyně svou povinnost bude moci dodatečně splnit předtím, než vůči němu bude zahájeno soudní řízení. To vede soud k závěru, že žalovaný sice svým chováním po podání žaloby (doložením prodeje vozidla) dal žalobkyni důvod ke zpětvzetí žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., avšak učinil tak hned poté, co se prvně prokazatelně seznámil s žalobkyní uplatněným nárokem během již zahájeného soudního řízení a teprve tak mohl vůči němu vznést příslušnou obranu. V důsledku toho se ostatně následně ukázalo, že žalobkyní podaný návrh (žaloba) nebyl podán důvodně. Dle názoru soudu nelze nesprávnost adresy žalovaného, kterou žalobkyni mělo sdělit Ministerstvo dopravy, přičítat na vrub žalovaného a zatížit jej povinností uhradit žalobkyni náklady řízení (soud poznamenává, že jinak věc posoudil v případě, že by žalobkyně žalovaného obesílala na adresu, o které by bylo zjištěno, že vůbec kdy byla adresou třebas jen evidenčního bydliště žalovaného). Z uvedených důvodů nelze žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a proto soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle základního pravidla dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Takové vyústění lze dle názoru soudu ostatně považovat za spravedlivé, když pochybení v předžalobní komunikaci, resp. v plnění povinnosti zajistit přepis údajů v registru silničních vozidel, a tedy zbytné zahájení soudního řízení, lze shledat zčásti na každé ze stran řízení.