37 C 234/2025-24 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobce (otec , jméno FO, ) podal dne , datum, u zdejšího soudu návrh na ukončení vyživovací povinnosti vůči jeho již zletilé dceři (žalovaná , jméno FO, ) – pro přehlednost dále soud používá označení „otec“ a „dcera“. Návrh odůvodnil tím, že v červnu 2025 dcera ukončila středoškolský výuční obor „kuchař-číšník“ a je tedy schopná se sama živit. K faktickému ukončení vyživovací povinnosti došlo po vzájemné dohodě, kdy dcera u otce víkend před podáním návrhu pobývala a dohodli se, že jí pomůže se sehnáním vlastního bytu v obci, kde bydlí, a tzv. v začátku jí bude nablízku pro případ pomoci. V té době dceři byla nabídnuta pracovní smlouva v kavárně, kde pracovala. Navzdory této domluvě se ale rozhodla nadále bydlet u matky a nastoupit od září 2025 k dalšímu prezenčnímu studiu ve výučním oboru „kadeřnice“. Takové studium nepovažuje za nijak účelné a odůvodňující trvání vyživovací povinnosti. Pokud by například dcera chtěla studovat tzv. nástavbu za účelem získání maturitního vzdělání, neměl by s trváním povinnosti problém, ale za této situace se mu další studium výučního oboru jeví jako ztráta času a peněz.2. Dcera zároveň podala dne , datum, návrh na zvýšení dosavadního výživného ve výši , částka, měsíčně stanoveného rozsudkem zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a doplacení výživného za období od července 2025, neboť otec jí naposledy výživné zaplatil za červen 2025. Tento návrh byl nejprve veden pod sp. zn. , spisová značka, a následně spojen s věcí vedenou pod nadepsanou spisovou značkou usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .3. Dcera uvedla, že s návrhem otce nesouhlasí, neboť stále není schopná se sama živit z důvodu dalšího studia. Od září 2025 se přihlásila na další výuční obor „kadeřnice“, na který se hned po základní škole nedostala, ale kterému by se ráda také věnovala. Se skutečnostmi uvedenými otcem souhlasila, nicméně uvedla, že studium v novém oboru je finančně náročné, a proto je na místě zvýšení vyživovací povinnosti. Uvedla, že studium oboru „kadeřnice“ byla její první volba po ukončení základní školy, ovšem na něj se nedostala. Obor „kuchař-číšník“ se jí nicméně v průběhu studia také zalíbil, ale touha získat kvalifikaci jako kadeřnice ji neopustila. V budoucnu by se ráda věnovala oběma profesím.4. Soud věc s účastníky projednal na jednání konaném dne , datum, . Dcera na tomto jednání vzala svůj návrh na zvýšení stávajícího výživného a doplacení dlužného výživného za období od července 2025 zpět. Otec s tímto zpětvzetím souhlasil, a soud tedy řízení zastavil s odkazem na § 96 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku I.5. Jelikož mezi účastníky byl skutkový stav nesporný, soud neprováděl ve věci dokazování (i s ohledem na zpětvzetí dcery) a věc posoudil na základě shodných tvrzení.6. Podle § 910 o. z. platí, že: „Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.“7. Podle § 911 o. z. platí, že: „Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“8. Podle § 913 o. z. platí, že: „Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odstavec 1). Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost (odstavec 2).“9. V daném případě soud posuzoval, zdali je stále přítomná vyživovací povinnost otce vůči jeho zletilé dceři, která již dokončila středoškolské vzdělání s výučním listem. Stěžejní otázkou pak bylo, zdali se další studium v jiném středoškolském oboru s výučním listem jeví jako účelné a není spíše „samoúčelné“ (tzv. studium pro studium). Pokud by účelné nebylo, a dceři by jiné okolnosti nebránily se samostatně živit, nebyl by důvod pro další existenci vyživovací povinnosti ze strany otce.10. Pro posouzení účelnosti zvoleného studia soud vyšel mj. ze závěrů Ústavního soudu formulovaných v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 2121/14: „Jakkoliv ovšem platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se okolnosti, jež tomu zcela nebo částečně brání. Touto okolností může být i studium zletilého dítěte na střední škole․ V tomto případě se však obecné soudy musejí pečlivě zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze „prodlužovala mládí“. V konkrétním případě, kdy se nejedná o navazující studium, je tak třeba vážit, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání (tzn. např. zda na trhu práce je v daném regionu větší šance uplatnění pro absolventy dané střední školy než pro vyučené osoby); jaké byly důvody, aby zletilé dítě studovalo placenou soukromou střední školu, a nikoliv podobně zaměřenou střední školu veřejnou (bezplatnou); zda aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu (např. z hlediska uplatnění absolventů) a v neposlední řadě i to, zda se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor. Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tzn. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně formou brigád. ÚS neznevažuje vzdělávání vykonávané pouze z důvodu zájmu, a nikoliv jako potenciální přípravu k budoucímu povolání; vzdělání může být i hodnotou samo o sobě a jako příklad lze uvést třeba distanční studium ženy-matky v domácnosti, kterým obohacuje úroveň duševního bytí a vývoje nejen svou vlastní, ale i svých dětí. Na takové „studium pro studium“ se však nevztahuje zákonná a soudně vymahatelná vyživovací povinnost rodičů.“11. Uvedené úvahy soud promítnul i do projednávané věci a dospěl k závěru, že další studium dcery nejde považovat za účelné ve smyslu zvyšování kvalifikace, zvyšování vyhlídek na lepší uplatnění na trhu práce nebo např. z důvodu nemožnosti živit se v oboru vystudované profese ze zdravotních důvodů. Ve svém vyjádření dcera sama uvedla, že studium oboru „kadeřnice“ byla její první volba po ukončení základní školy, ovšem na něj se nedostala. Obor „kuchař-číšník“ se jí nicméně v průběhu studia také zalíbil, ale touha získat kvalifikaci jako kadeřnice ji neopustila. V budoucnu by se ráda věnovala oběma profesím.12. Vyjádření dcery v očích soudu potvrzuje, že další studium v oboru stejného stupně vzdělání nepředstavuje určitý racionální krok za účelem vyhlídky lepší budoucnosti (a dcera toto ani netvrdí). Dle jejího vlastního vyjádření jde o její vlastní zájem o tuto profesi. Za dané situace soud nevidí důvod, aby otec byl nadále povinen platit výživné, když je dcera zletilá, zjevně schopná se sama živit prací (byla jí nabídnuta pracovní smlouva v kavárně) a další studium nijak logicky nenavazuje na její dosavadní studium. Soud souhlasí s otcem, že pokud by další studium směřovalo např. k získání maturity, situace by byla zjevně odlišná. Takové studium by bylo nepochybně smysluplné a účelné.13. Za dané situace tedy soud návrhu otce na zrušení výživného vyhověl a zároveň rozhodnul o změně předcházejícího rozsudku (výrok II. a III.).14. O náhradě nákladů řízení soud uvážil podle § 150 o. s. ř. tak, že nenáleží ani jednomu z účastníků. Otec byl sice v řízení prakticky úplně úspěšný, ovšem na přiznání náhrady nákladů netrval a zároveň s ohledem na existenci blízkého příbuzenského vztahu a povahu věci soud nepovažoval za vhodné rozhodovat na základě zásady úspěchu v řízení (výrok IV.).