6 C 416/2021-32 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Manželka se podaným návrhem domáhala rozvodu manželství, které účastníci uzavřeli dne [datum] před [anonymizována dvě slova] [územní celek] ve [země]. Uvedla, že oba manželé jsou státními příslušníky Vietnamu a mají v České republice trvalý pobyt. U obou se jedná o první manželství, z něhož se narodily dvě dnes již zletilé děti. Rozpory mezi manžely se začaly prohlubovat v roce 2007. Důvodem byla nevěra manžela. V důsledku této skutečnosti se vztah manželů rozpadl. Manžel se odstěhoval ze společné domácnosti v roce 2009. Od té doby se manželé již neviděli. Manželství je zcela rozvráceno a obnovení manželského soužití je naprosto vyloučeno. 2. Šetřením soudu bylo zjištěno, že adresa trvalého pobytu manžela je [anonymizována tři slova]. [příjmení] [anonymizováno], [obec] – [anonymizována dvě slova]. Na této adrese se však nezdržuje. Soudu se nepodařilo zjistit ani jinou adresu, na které manžel v současné době bydlí. Z důvodu neznámého pobytu manžela rozhodl soud podle § 29 odstavec 3 občanského soudního řádu a ustanovil mu pro toto řízení opatrovníka. Soud tak učinil usnesením ze dne 7. března 2022, číslo jednací 6 C 416/2021-23, které nabylo právní moci 9. 4. 2022. 3. Opatrovník manžela ponechal rozhodnutí ve věci na úvaze soudu. 4. Z předložených průkazů totožnosti a šetření soudu bylo zjištěno, že oba účastníci jsou státními příslušníky Vietnamu a poslední společné bydliště bylo na území České republiky, kde mají oba trvalý pobyt. 5. S ohledem na státní příslušnost manželů se soud nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho mezinárodní příslušnost pro rozhodování ve věci. S ohledem na zjištění, že oba manželé mají bydliště na území České republiky, dospěl soud k závěru, že je dána jeho mezinárodní příslušnost podle článku 20 odstavec 3 Smlouvy o právní pomoci ve věcech občanských a trestních uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou dne 12. října 1982 (vyhláška číslo 98/1984 Sbírky). Podle článku 20 odstavec 1 citované smlouvy je rozhodným právem vietnamské právo, to je zákon o manželství a rodině číslo 22/2000/QH10 ze dne 9. 6. 2000 ve znění novely číslo 52/2014/QH13 účinné od 1. 1. 2015, neboť rozvod se řídí právním řádem smluvení strany, jejímiž občany jsou oba manželé v době podání návrhu na zahájení řízení. 6. Z předloženého oddacího listu soud zjistil, že manželství účastníků bylo uzavřeno [datum] před [anonymizována dvě slova] [územní celek]. 7. Z účastnické výpovědi manželky bylo zjištěno, že manželství účastníků bylo uzavřeno [datum]. Oba manželé spolu žili ve Vietnamu a následně se přestěhovali do České republiky v roce 1998. V roce 2001 se jim narodily děti. Soužití účastníků trvalo do roku 2007. V té době manžel navázal jiný vztah. V roce 2007 zaniklo intimní soužití i vedení společné domácnosti. Manželka nemá zájem na dalším trvání manželství. 8. Podle článku 56 vietnamského zákona o manželství a rodině odstavec 1, jestliže o rozvod požádá pouze jeden z manželů a soudem nebylo dosaženo smíru, soud rozhodne, že se manželství rozvádí, jestliže je důvodně zjištěno, že se manželka nebo manžel dopouštějí domácího násilí nebo závažným způsobem porušují manželská práva a povinnosti a manželství je tak hluboce rozvráceno, že společný život nemůže dále pokračovat, když manželství neplní svůj účel. 9. Po shora provedeném skutkovém zjištění dospěl soud k závěru, že jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro rozvod manželství účastníků, neboť ve věci bylo prokázáno, že manželství účastníků je pouze formálním svazkem dvou lidí, který neplní své společenské funkce, a to biologickou ani ekonomickou od roku 2007, kdy manžel navázal známost s jinou ženou. Ve věci bylo prokázáno, že manžel porušil manželská práva a společný život nemůže dále pokračovat. Manželství účastníků neplní svůj účel. Soud proto návrhu na rozvod vyhověl a manželství účastníků rozvedl. 10. Výrok o nákladech řízení soud učinil podle § 23 zákona číslo 292/2013 Sbírky, o zvláštních řízeních soudních, podle kterého žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť okolnosti případu jejich přiznání neodůvodňují.