17 C 45/2024-40 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 77 341,35 Kč s příslušenstvím jako náhradu platu za duben, květen a červen 2021. Uvedla, že pracovala u žalovaného se sjednaným druhem práce „učitelka“ a ke konci dubna 2021 jí byl předložen tiskopis nazvaný „žádost o poskytnutí pracovního volna“, a to v návaznosti na její sdělení, že se odmítá podrobit testům na přítomnost viru SARS-CoV-2 (dále i jen „vir“), a následně bylo žalobkyni zamezeno vykonávat přímou činnost prezenčním způsobem v prostorách žalovaného. Za období od 26. 4. 2021 do 30. 6. 2021 evidoval žalovaný v docházce žalobkyně 298,30 hodin „neplaceného volna“. Žalobkyni za toto období však náhrada platu náleží. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví závažným způsobem zasáhlo do práva žalobkyně na svobodu pohybu, práva na práci i práva na zdraví a práva na ochranu soukromého a rodinného života, ministerstvo nebylo oprávněno vydat opatření a žalobkyně neměla povinnost vykonávat práci jen za podmínek absolvování testu. Navíc bylo mimořádné opatření zrušeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Průměrný hodinový hrubý výdělek žalobkyně činil 259,10 Kč, za duben 2021 žalovaný evidoval u žalobkyně 7,28 hodin neplaceného volna, žalobkyni za tento měsíc proto náleží náhrada ve výši 1 866,25 Kč. Za květen 2021 žalovaný evidoval u žalobkyně 87,30 hodin neplaceného volna, žalobkyni tak za tento měsíc náleží náhrada ve výši 22 619,43 Kč. Za červen 2021 žalovaný evidoval 174,60 hodin neplaceného volna, žalobkyni tak za tento měsíc náleží náhrada ve výši 45 239,86 Kč.2. Žalovaná navrhoval zamítnutí žaloby, neboť považuje nárok žalobkyně za nesmyslný, nedůvodný a nezákonný. Uvedl, že žalovaný není pasivně legitimován, neboť požadavek náhrady ztráty na výdělku svou povahou odpovídá požadavku náhrady škody způsobené nezákonným mimořádným opatřením, přičemž je vyloučeno, aby zaměstnavatel byl odpovědný za škodu vzniklou mimořádným opatřením. Žalovaný byl povinen neumožnit přítomnost na pracovišti, nepodrobil-li se zaměstnanec v posledních sedmi dnech testu na vir, žalobkyně splnění této povinnosti odmítala. Jednalo se o překážku na straně zaměstnance bez náhrady mzdy či platu. Žalovaný vycházel žalobkyni vstříc, na úkor technických komplikací umožnil žalobkyni distanční výuku, následně umožnil žalobkyni čerpat neplacené volno.3. Při jednání účastníci učinili nesporným, že žalobkyně pracovala od 26. 8. 1983 do 21. 8. 2021 u žalovaného jako učitelka.4. Ze sdělení žalobkyně ze dne 23. 4. 2021 adresovaného k rukám ředitele žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně v reakci na předložení tiskopisu „žádost o poskytnutí pracovního volna“ sděluje žalovanému, že se odmítá podrobit testu na přítomnost viru z důvodu zásahu do tělesné integrity, přičemž odkazuje na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, dle kterého v případě, kdy se zaměstnanec odmítne podrobit testování, půjde o jinou důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance, za kterou nepřísluší náhrad mzdy/platu, a to z důvodu, že při testování dochází k zásahu do tělesné integrity zaměstnance. Žalobkyně zdůrazňuje, že odmítnutí automaticky zakládá tuto překážku a je nadbytečné, aby zaměstnanec o poskytnutí pracovního volna žádal.5. Z evidence pracovní doby za měsíc duben bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje celkem čtyři neodučené hodiny ve dnech 26. 4., 28. 4. a 29. 4. z důvodu „neplaceného volna“. Z výplatní pásky za měsíc duben 2021 bylo zjištěno, že hrubá mzda byla vyčíslena na částku 28 770 Kč za 120,76 odpracovaných hodin, průměr pro náhrady byl vypočten ve výši 259,10 Kč a ve dnech 26. 4. (3,64 hodin), 28. 4. (1,82 hodin) a 29. 4. (1,82 hodin) je evidováno „neplacené volno bez nároku dle ZP“. Na výplatní pásce předložené žalovaným je zde rukou dopsáno „22 dnů x 5,82 hodiny = 128,04 hodin, proplaceno 120,76 hodin, neplacené volno 7,28 hodiny“.6. Z evidence pracovní doby za měsíc květen bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje celkem 16 neodučených hodin ve dnech 3. 5., 4. 5., 6. 5., 10. 5., 11. 5., 12. 5. a 13. 5. z důvodu „neplaceného volna“ a dále čerpání „neplaceného volna“ ve dnech 17. 5. – 21. 5. a ve dnech 24. 5. -28. 5. a 31. 5. Z výplatní pásky za měsíc květen 2021 bylo zjištěno, že hrubá mzda byla vyčíslena na částku 7 261 Kč za 29,08 odpracovaných hodin, průměr pro náhrady byl vypočten ve výši 259,10 Kč a ve dnech 3. 5. (3,64 hodin), 4. 5. (3,64 hodin), 6. 5. (3,64 hodin), 10. 5. (5,46 hodin), 11. 5. (3,64 hodin), 12. 5. (3,64 hodin), 13. 5. 2021 (5,46 hodin), a 17. 5. až 31. 5. (87,30 hodin) je evidováno „neplacené volno bez nároku dle ZP“. Na výplatní pásce předložené žalovaným je zde rukou dopsáno „21 dnů x 5,82 hodiny = 122,22 hodin, proplaceno 29,08 hodin, neplacené volno 93,14 hodin“.7. Z evidence pracovní doby za měsíc červen bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje čerpání „neplaceného volna“ v celém měsíci. Z výplatní pásky za měsíc červen 2021 bylo zjištěno, že za tento měsíc nebyla zúčtována žádná mzda, průměr pro náhrady byl vypočten ve výši 259,10 Kč a za období od 1. 6. do 30. 6. (174,60 hodin) je evidováno „neplacené volno bez nároku dle ZP“. Na výplatní pásce předložené žalovaným je zde rukou dopsáno „22 x 5,82 hodiny = 128,04 hodin, proplaceno 0 hodin, neplacené volno 128,04 hodin“ a za duben, květen a červen „7,28 + 93,14 + 128,04 = 228,46 hodin“.8. Z výplatní pásky za měsíc červenec 2021 bylo zjištěno, že hrubá mzda byla vyčíslena na částku 30 764 Kč za čerpání řádné dovolené a smluvní mzdu.9. Z dohody o rozvázání pracovního poměru soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky dne 14. 5. 2021 s tím, že účastníci se dohodli, že pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 8. 1983 skončí dohodou ke dni 21. 8. 2021, přičemž prohlásili, že podpisem dohody jsou vzájemné závazky vyplývající z pracovního poměru vypořádány.10. Předžalobní výzvou ze dne 27. 2. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu a upozornila jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Dle doručenky byla předžalobní výzva odeslána dne 27. 2. 2023. Z odpovědi na výzvu ze dne 29. 3. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný sděluje žalobkyni, že žalobkyně odmítla výkon práce na pracovišti z toho důvodu, že se odmítla podrobit testování na přítomnost viru, proto bylo postupováno podle tehdy platných a účinných předpisů a metodických pokynů, ze kterých vyplývalo, že zaměstnancům náhrada platu nepřísluší, proto žalovaný žalobkyni náhradu platu neposkytne.11. Soud zamítl návrh na doplnění dokazování potvrzením o zaměstnání, pracovní smlouvou a jejími dodatky, výslechem ředitele a pedagogů a dohodou o provedení práce nové pedagožky a souvisejícími mzdovými listy. Co se týká potvrzení o zaměstnání a pracovní smlouvy s dodatky, provádění takových důkazů by bylo nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti o délce a trvání pracovního poměru účastníci učinili nespornými. Ve zbytku pak soud shledal důkazní návrhy irelevantními, s věcí nesouvisejícími, neboť opatření přijatá v důsledku odmítnutí žalobkyně podrobit se testování a opatření přijatá v důsledku absence žalobkyně na pracovišti nemohou nic změnit na právním a skutkovém posouzení věci.12. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a to zejména dle ust. §§ 191 – 210 tohoto zákona. Dle ust. § 199 odst. 1 z. p. nemůže-li zaměstnanec konat práci pro jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby, než jsou uvedeny v § 191, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu nejméně ve stanoveném rozsahu pracovní volno a ve stanovených případech i náhradu mzdy nebo platu podle odstavce 2. Náhrada mzdy nebo platu přísluší ve výši průměrného výdělku.13. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla zaměstnancem žalovaného, a to i v období dubna, května a června 2021, přičemž žalobkyně vykonávala práci pro žalovaného jako učitelka. Z výplatních pásek a evidence práce za tyto měsíce bylo zjištěno, že žalobkyně v těchto měsících nevykonávala práci v plném rozsahu a za hodiny, které neodučila, žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil. Dále bylo prokázáno, zejména ze sdělení žalobkyně ze dne 23. 4. 2021 adresovaného žalovanému, že žalobkyně nevykonávala práci z důvodu, že se pro zásah do tělesné integrity odmítla podrobit testování na přítomnost viru. Soud proto posuzoval, zda žalobkyni náleží náhrada platu za dobu, po kterou žalobkyně práci nevykonávala z toho důvodu, že se odmítla podrobit testování na vir.14. Žalovaný namítal, že není pasivně legitimován, neboť se jedná o požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným mimořádným opatřením. Této námitce soud nepřisvědčil, když žalobkyně i při jednání setrvala na tom, že se domáhá náhrady platu, nikoliv náhrady škody. K poskytnutí náhrady platu by byl pasivně legitimován zaměstnavatel, proto má soud za to, že žalovaný, který byl v rozhodném období zaměstnavatelem žalobkyně, je pasivně legitimován.15. V daném období byla mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-2/MIN/KAN (dále i jen jako „opatření o testování zaměstnanců škol“)