16 C 45/2023-70 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 12. 3. 2023 mezi žalobcem a žalovaným. Tvrdí, že poskytl žalovanému dne 12. 3. 2023 úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku, spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o úvěru, zaplatit žalobci do 30 dnů. To však neučinil, když zaplatila žalobci do podání žaloby 601 Kč a po podání žaloby 200 Kč. Proto se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky, která je tvořena jistinou ve výši 15.000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč, poplatkem za prodloužení splatnosti 885 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvních pokut v celkové výši 888 Kč, včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14,69 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17.864 Kč za dobu od 27. 9. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby, když uváděl, že do podání žaloby uhradil částku 601 Kč z jistiny a po podání žaloby 200 Kč z jistiny. Smlouva byla podle něj uzavřena prostředky komunikace na dálku, přičemž podle něj žalobce neprokázal, že žalovaný smlouvu s ním uzavřel. Namítal také, že úvěrová smlouva je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na výši RPSN, také z důvodu nezákonné a nemravné sankce a namítal také skutečnost, že nedošlo k řádnému splnění povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. jej jako žalovaného, kdy tedy závěrem požadoval, aby byl přiznán žalobci nárok pouze z titulu bezdůvodného obohacení ve výši jistiny vyplacené žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru ponížené o částku 801 Kč. Požadoval, s ohledem na své finanční poměry, možnost uhradit žalovanou částku ve splátkách.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 3. 2023 soud zjistil, že ji uzavřel žalobce s žalovaným, přičemž úvěr činil 15.000 Kč. K čerpání úvěru došlo na účet žalovaného, který předtím zaslal žalobci ze svého účtu částku 1 Kč na ověření své totožnosti. Žalovaný se zavázal částku jistiny spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o úvěru zaplatit žalobci do 30 dnů. V řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by na tuto částku žalobci bylo žalovaným cokoliv hrazeno, s výjimku částky 601 Kč do podání žaloby a částky 200 Kč po podání žaloby, a to dne 23. 11. 2023. Smlouva dále obsahuje i další ujednání mj. i o poplatcích, úrocích, smluvní pokutě. Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nahlédnutím do příslušných databází, jako např. SOLUS, NRKI, CEE a ISIR a tvrzeními žalovaného a jeho výpisu z účtu u , právnická osoba, za únor 2023. Byly tak zjišťovány jeho příjmy, nikoliv konkrétní výdaje. U těchto vycházel žalobce ze svých výpočtů limitu nejvyšší měsíční splátky a své metodiky, neboť dle něj si spousta žadatelů o úvěr ani řady svých výdajů není vědoma. U příjmů pak vycházel ze statistického modelu pravděpodobného příjmu, neboť samo potvrzení o reálném příjmu za poslední měsíce nic neznamená, zvláště nezaručuje jeho příjem i do budoucna. Navíc potvrzení může být dle něj pozměněno či paděláno. K tomuto odkázal žalobce na Obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví. Z úvěrové zprávy žalobce soud zjistil, že ke dni uzavření smlouvy byl žalovaný u svého jiného úvěru v minulosti v prodlení se splátkami u úvěru v celkové výši 29.026 Kč. Z výpisu z účtu žalobce u , právnická osoba, , Anonymizováno, za únor 2023 soud zjistil, že mu byla na účet vyplacena částka celkem 12.000 Kč o , Anonymizováno, a 9.100 Kč od , právnická osoba, . Dle výpovědi žalovaného šlo o nebankovní úvěry. Tento účet žalovaného vykazoval na počátku a konci měsíce zůstatky řádově ve výši stokorun. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spot