18 C 242/2023-78 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 42 345 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Žalovaný je občanem Slovenské republiky, který ke dni podání žaloby bydlel na Slovensku. Ohledně mezinárodní příslušnosti k projednání této věci je zdejší soud vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2024 (č. l. 58). Rozhodným právem je české právo s ohledem na sídlo věřitele i bydliště žalovaného v České republice v době uzavření smlouvy (čl. 4 a 6 Nařízení Řím I.). K aplikaci českého práva směřuje i sjednaná volba práva v čl. 17 všeobecných obchodních podmínek.4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 27. 10. 2021 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly obchodní podmínky a ceník, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouva, obchodní podmínky, ceník, sdělení banky). Žalovaný v průběhu úvěrového vztahu načerpal celkem částku 49 957,50 Kč a uhradil celkem 18 977,94 Kč (výpis z účtu). Pro prodlení žalovaného byl úvěr k 24. 12. 2022 zesplatněn (zesplatnění a potvrzení o odeslání). Pohledávka byla následně postoupena ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (postupní smlouva a přílohy, oznámení o postoupení a podací lístek). Žalovaný byl k plnění následně vyzván i zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).5. Z hlediska zkoumání úvěruschopnosti původní věřitel popsal průběh tohoto procesu (protokol o ověření) s tím, že žalovaný byl hodnocen pozitivně (interní sdělení). Příjem žalovaného ve výši 35 000 Kč byl ověřen z potvrzení o příjmu (potvrzení o příjmu).6. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávek z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).9. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Co se týče příjmu 35 000 Kč, tak ty měl věřitel doložen potvrzením společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .; k tomuto potvrzení soud uvádí, že z obchodního rejstříku lze ověřit, že jde o společnost, jejímž byl žalovaný tehdy jediným jednatelem i společníkem. Bylo proto na místě, aby se věřitel věrohodností údaje o příjmech žalovaného zabýval důsledněji, a to např. požadavkem na doložení smlouvy o výkonu funkce či výpisu z účtu žalovaného. Podle data vystavení bylo navíc potvrzení vydáno až po uzavření smlouvy. Ani případné řádně doložení příjmu však samo o sobě není dostačující (srov. výše). Co se týče výdajů, věřitel v protokolu sice uvádí, že zohledňuje pravidelné výdaje žadatele, které porovnává s aktuálními statistickými daty, ale z žádného doloženého důkazu neplyne, že by se věřitel reálnými výdaji zabýval. K poukazu na životní minimum soud uvádí, že je to pouze úředně stanovená částka, která nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. V dané souvislosti tedy soudu nebyla doložena žádná relevantní data ohledně výdajů žalovaného a nebylo proto prokázáno, že by se věřitel zabýval reálnou výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. že by si vyžádal od žalovaného alespoň doklady o jeho pravidelných výdajích, např. doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje včetně případných dluhů. Nemohl mít proto k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalovaného. Takový postup není dostačující, protože i podle Nejvyššího soudu hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. To, zda žalovaný na daný úvěr něco plnil či nikoli, je irelevantní (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22).10. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.11. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.12. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 30 979,56 Kč (byla předána částka 49 957,50 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 18 977,94 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.13. Jelikož žalovaný byl v řízení pasivní a soudu nic nesdělil ohledně aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z první doložené výzvy k plnění celého dluhu ze dne 27. 12. 2022. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván touto výzvou k plnění, která byla odeslána na adresu v jiném státu, a první den prodlení žalovaného připadá na 18. 1. 2023 (16. pracovní den po odeslání). P