118 C 27/2025-130 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 18 741,84 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutý úvěr.2. Žalovaná namítla neplatnost smlouvy z více důvodů a odkázala na své majetkové poměry a průběžné úhrady.3. Strany učinily nesporným, že žalovaná obdržela částku 15 000 Kč a splatila do 16. 4. 2025 celkem 8 728 Kč.4. V období po 16. 4. 2025 uhradila žalovaná podle sdělení žalobkyně 3 x 500 Kč a v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět. Bylo proto rozhodnuto o částečném zastavení řízení.5. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 1. 8. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované 15 000 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 72,87 % ročně (smlouva o úvěru včetně dodatku, předsmluvní formulář, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, informace o pojištění, doklad ohledně výplaty úvěru, sdělení banky). Žalovaná při sjednávání smlouvy doložila kopii svého občanského průkazu (kopie občanského průkazu) a na daný dluh uhradila celkem 10 228 Kč (= 8 728 Kč podle karty klienta a poté ještě 1 500 Kč). Žalovaná byla k plnění dluhu, který byl pro neplacení zesplatněn, vyzvána žalobkyní i výzvou zástupce žalobkyně (upomínky, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).6. Z listin vztahujících se k posuzování úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně měla doložen příjem žalované (výplatní lístky). Co se týče výdajů, žádné relevantní doklady doloženy nebyly, žalobkyně měla k dispozici pouze obecná prohlášení a údaje jen sdělené žalovanou (prohlášení klienta, hodnocení klienta). Žalobkyně dále prováděla lustrace žalované (provedené lustrace).7. Z listin doložených žalovanou plyne, že od , datum, do , datum, byla v evidenci Úřadu práce (potvrzení ÚP). Žalovaná v dané souvislosti podala i návrh k finančnímu arbitrovi ohledně neplatnosti smlouvy (návrh ze dne 4. 6. 2025).8. Žalovaná doložila další důkazy ohledně úhrad, ale až po koncentraci řízení, a proto k nim soud nemohl přihlédnout. Co se týče plateb žalované na předmětnou smlouvu po 16. 4. 2025 ve výši celkem 1 500 Kč, ty i tak zohledněny byly, protože žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Pokud u ostatních plateb po 16. 4. 2025 (souhrnně 1 000 Kč měsíčně) žalovaná při prvním jednání uvedla, že je označila variabilním symbolem druhé půjčky u žalobkyně, tak tímto určila, na který dluh plní (§ 1933 o. z.), a tyto platby by žalobkyně proto měla zohlednit u druhé půjčky.9. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).11. Úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice měla doložen příjem žalované, nicméně co do výdajů schopnost žalované splatit úvěr řádně zkoumána nebyla, protože žádné relevantní doklady (doklady ohledně nákladů na bydlení, výpisy z účtu apod.), z nichž by soud mohl výdajovou stránku komplexně vyhodnotit, žalobkyně v řízení nepředložila. Dále není ani zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovanou. Postup žalobkyně svědčí spíše o mechanickém schvalování úvěrů bez individuálního zkoumání poměrů žadatelů. Podle Nejvyššího soudu přitom hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet a nemohl mít dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit.12. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z ní je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, sjednané paušální náklady, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v daném rozsahu žaloba zamítnuta.13. K tomu soud dodává, že ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrokové sazbě v předmětné smlouvě ve výši 72,87 % ročně (RPSN 102,87 %) je podle soudu absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,81 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.14. I z tohoto důvodu soud smlouvu považuje za neplatnou jako celek. V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel běžně požaduje a má na nich založeno své podnikání. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí úroků, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).15. I