6 C 238/2019-137 — Okresní soud ve Vyškově

1. Žalobkyně se žalobou, podanou zdejšímu soudu (dále již „soud“) dne 6. 12. 2019, domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu shora (nyní ve výroku I. označených) nemovitostí učiněné žalovaným. Žalovaný v rámci svého vyjádření k této žalobě zase podal vzájemný návrh s tím, „aby soud rozhodl tak, že žalobkyně je povinna předmětné nemovitosti vyklidit“ (viz elektronické podání žalovaného ze dne 5. 2. 2020, doručené soudu dne 6. 2. 2020 na č. l. 19-20).2. Soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 6 C 238/2019-37, žalobu o určení neplatnosti předmětné výpovědi zamítl. Zamítl rovněž vzájemný návrh žalovaného, který se domáhal vyklizení žalobkyně z předmětných nemovitých věcí.3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 5. 2022, č. j. 16 Co 37/2021-101, rozsudek soudu ad 2 zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu, že se náležitě a dostatečně nezabýval (ani věcně ani z procesního hlediska) podstatnými žalobními důvody. A dále, že jednal i o vzájemném návrhu žalovaného, který neměl a dosud nemá náležitosti řádného návrhu, čímž se dopustil jiné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak uložil soudu, aby v dalším řízení ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. vzájemný návrh žalovaného řádně doplnil o sdělení všech potřebných zákonných náležitostí, a dále zvážil, zda s ohledem na zahájené řízení mezi účastníky o určení, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, by nebylo na místě toto řízení přerušit a vyčkat do pravomocného skončení v nově zahájeném řízení.4. Soud poté usnesením ze dne 11. 7. 2022, č. j. 6 C 238/2019-104, vyzval žalobkyni v intencích kasačního usnesení ad 3 k precizaci její žaloby, na což žalobkyně reagovala podáním ze dne 2. 8. 2022, v němž svá žalobní tvrzení doplnila a současně vyložila, že (ve stručnosti shrnuto z jejího podání) setrvává na podané žalobě v této věci, byť se v jiném řízení domáhá proti žalovanému určení vlastnictví k těmto nemovitostem. Žalobkyně dodala, že pokud by však v posledně uvedeném řízení nebyla procesně úspěšná, z tohoto důvodu setrvává na žalobě o určení neplatnosti výpovědi, a s ohledem na tyto okolnosti navrhuje řízení v této věci přerušit, a to do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví k nemovitému majetku.5. Usnesením ze dne 9. 9. 2022, č. j. 6 C 238/2019-111, soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedeného u soudu pod sp. zn. , spisová značka, .6. Jakmile soud zjistil, že řízení ve věci sp. zn. , spisová značka, bylo pravomocně skončeno (žalobkyně byla v uvedeném sporu o určení, že je vlastnicí předmětných nemovitých věcí, úspěšná), usnesením ze dne 4. 7. 2023, č. j. 6 C 238/2019-112, rozhodl o pokračování v řízení v této právní věci.7. Posléze soud usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 6 C 238/2019-116, řízení opět přerušil, a to do pravomocného skončení dovolacího řízení, tj. do pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .8. Nejvyšší soud usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ad 7 odmítl, v důsledku čehož soud poté usnesením ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 C 238/2019-121, rozhodl opět o pokračování v řízení (v této právní věci).9. Soud na 24. 4. 2024 nařídil jednání, k němuž se žalovaný ani jeho právní zástupce nedostavil, když žalovaný (prostřednictvím svého právního zástupce) v rámci podání ze dne 17. 4. 2024 (na č. l. 129) navrhl opět přerušení řízení, tentokrát do rozhodnutí Ústavního soudu o žalovaným podané ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu ad 8.10. Soud na jednání ad 9 však návrh žalovaného na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu ad 9 vyhlášeným usnesením zamítl, neboť neshledal pro takové přerušení důvod, nehledě na okolnost, že žalovaný nepředložil soudu ani předmětnou ústavní stížnost, aby soud z ní vůbec zjistil její obsah.11. Při jednání ad 9 soud mj. z listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, (na č. l. 124) zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitých věcí, a to pozemku st. p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba v obci , adresa, , č. p. , Anonymizováno, , rodinný dům, a pozemku p. č. , Anonymizováno, , které leží v k. ú. , adresa, .12. Žaloba není důvodná.13. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.14. Důvodová zpráva k cit. ustanovení uvádí, že: „Řízení k návrhu nájemce vyhovuje lépe zájmu na vyvážené ochraně zájmů stran. Je-li zasaženo do práv nájemce, je na něm, aby se bránil (vigilantibus iura). Nájemcovo postavení jako slabší strany je dostatečně vyváženo tím, že se vyžaduje, aby byl o svém právu domáhat se soudního přezkoumání výpovědi pronajímatelem ve výpovědi poučen.“15. Je nepochybné, že odvolací soud v kasačním usnesením ad 3, pakliže uložil soudu, aby ten se zabýval mj. otázkou přerušení řízení do pravomocného skončení řízení mezi týmiž účastníky o určení vlastnictví k nemovitým věcem, k nimž se upínala i výpověď z nájmu předmětných nemovitých věcí, respektive žaloba v této právní věci, implicite naznačil, že vyřešení této předběžné právní otázky může (má) právní význam na tuto věc. Zcela nepochybně tím odvolací soud dovozoval, že pakliže by bylo pravomocně vyřešeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí, postrádá žaloba o přezkoumání výpovědi z nájmu, kterou žalobkyně obdržela od žalovaného, právního významu.16. Soud k ad 15 doplňuje, že z dikce § 2290 o. z. jasně plyne, že aktivní legitimace svědčí toliko nájemci, nikoliv též vlastníkovi, jako je , datum, ).17. Z vyloženého důvodu proto soudu nezbylo, než tuto – v této fázi zjevně nedůvodnou – žalobu zamítnout.18. Tím, že z popsaného důvodu žalobkyně pozbyla svou aktivní legitimaci domáhat se přezkoumání předmětné výpovědi, byla tím současně bez dalšího vytěsněna i úspěšnost vzájemného návrhu žalovaného. Z důvodu hospodárnosti řízení pak soud již nevedl žalovaného k precizaci jeho vzájemného návrhu v intencích kasačního usnesení ad 3, neboť soud má za to, že zásadní změna skutkových poměrů v této věci takový postup soudu umožňovala, respektive vyžadovala. Nemělo by přece žádný smysl vyžadovat od žalobce doplnění (o zákonem stanovené náležitosti) jeho dosud neúplného vzájemného návrhu (o vylíčení právně rozhodných skutkových okolností), pakliže žalovaný s žalobou o vyklizení žalobkyně z uvedeného nemovitého majetku objektivně nemůže (pro již shora vyložená zjištění) obstát. Pak tedy soudu nezbylo než vzájemný návrh žalovaného také zamítnout, když odmítnutí tohoto podání pro jeho vady z důvodů již popsaných v kasačním usnesení ad 3 pochopitelně nepřichází v úvahu.19. Vzhledem k tomu, že žaloba i vzájemný návrh žalovaného byly zamítnuty, soud výrokem III. dle § 142 odst. 2 o. s. ř. (stanovící, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo) rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.