11 C 248/2021-19 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu 20. 8. 2021, domáhala po žalované zaplacení částky 56 320 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o dluh žalované ze smluv o zápůjčce [číslo] z 23. 5. 2006 (2 160 Kč) a [číslo] ze 14. 1. 2007 uzavřených mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud se nejprve zabýval aktivní legitimací žalobkyně, když původním smluvním partnerem žalované nebyla žalobkyně, nýbrž společnost [právnická osoba] Žalobkyně v této souvislosti předložila k důkazu smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2020. Soud v rámci dokazování zjistil, že celé partie této smlouvy byly odstraněny (vyňaty). Je tedy zřejmé, že soudu byla předložena upravená listina, o níž má soud pochybnosti o její původnosti a obsahu a dále také o relevantnosti skutečností, které má listinný důkaz prokazovat. V této souvislosti soud výslovně upozorňuje, že je zakázáno předkládat soudu listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, jenž je pozměněný. Soud proto dospěl k závěru, že předložený listinný důkaz spočívající v neověřené kopii smlouvy o postoupení pohledávky je nezpůsobilý prokázat skutková tvrzení žalobkyně a k prokázání tvrzení je třeba úředně ověřené kopie či originálu listiny, na které nebudou chybět celé partie textu (čl. I odst. 4, 5, 7; čl. II odst. 1 písm. c) a násl., odst. 3, 5, 6, 11; čl. III odst. 2 až 12; čl. IV odst. 2 až 6; čl. V odst. 1 a násl.; čl. VI odst. 2 až 12; čl. VII odst. 8; čl. X odst. 2, 3, 7 a 8; čl. XI odst. 11; čl. XII odst. 16; části dalšího textu v jinak zachovaných ustanoveních a příloha). Vzhledem k omluvené neúčasti žalobkyně při jednání soud nemohl žalobkyni vyzvat, aby předložila originál listiny či úředně ověřenou kopii smlouvy či alespoň takovou kopii smlouvy, která nebude v takovém rozsahu pozměněná, a tak bude soud s to v rámci dokazování potvrdit (či vyvrátit) skutková tvrzení žalobkyně stran postoupení pohledávky. 4. Rovněž tak žalobkyně neprokázala, že by bylo postoupení pohledávky žalované oznámeno původním věřitelem, co by k prokázání aktivní legitimace žalobkyně postačovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Žalobkyně v této souvislosti sice předložila notifikační listinu z 6. 1. 2021 adresovanou žalované s uvedením firmy původní věřitelky, avšak součástí jednoho dokumentu je i písemnost samotné žalobkyně a žádný listinný důkaz pak neprokazuje, že by sama původní věřitelka žalované zasílala jakoukoliv písemnost, jediné odeslání z té doby je doloženo podacím lístkem z 1. 2. 2021, kdy je odesílatelem žalobkyně. Žalobkyně pak netvrdí a neprokazuje oprávnění žalovanou za původní věřitelku notifikovat. 5. O příslušná procesní poučení se žalobkyně připravila omluvenou neúčastí na jednání soudu. V tomto směru pak soud konstatuje, že řízení s účastníky není a nemůže být vedeno korespondenčním způsobem, když těžištěm soudního řízení má být jednání, při němž je prováděno dokazování. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007, ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně sice relevantní skutečnosti tvrdí (břemeno důkazní), avšak tato hodnověrně neprokazuje (břemeno důkazní), když předložené důkazy mají dílem pochybnou a dílem nedostatečnou důkazní relevanci. Nejedná-li se o zákonem předpokládané situace, kdy soud dokazování neprovádí, nelze nároku vyhovět pouze na základě tvrzení žalobkyně. 6. Pokud jde o právní hodnocení, soud uzavírá, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že došlo k postoupení pohledávek za žalovanou ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2019 Sb., občanského zákoníku, na žalobkyni. 7. Žalobkyně tedy neprokázala svoji aktivní legitimaci v tomto sporu, a proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok I.). S ohledem na tuto skutečnost, že pak soud nezabýval samotným uplatněným nárokem. 8. Soud provedl dokazování tabulkou umoření, výpisem obchodního rejstříku, seznamem„ stránka 67 z 109“ a předžalobní výzvou, ale nečiní z nich žádná relevantní skutková zjištění. 9. Při rozhodování o nákladech řízení soud vyšel z toho, že žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto o nich rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).