11 C 213/2022-20 — Okresní soud ve Zlíně

<i>1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 7 642 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně dne 1. 2. 2019. Žalovaná částka představuje jistinu ve výši 5 943,86 Kč, poplatky ve výši 1 698,14 Kč a příslušenství. Z žalované jistiny žalobkyně požadovala smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. 3. Soud se nejprve zabýval aktivní legitimací žalobkyně, když původním smluvním partnerem žalované nebyla žalobkyně, nýbrž společnost [právnická osoba] Žalobkyně v této souvislosti předložila k důkazu smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2022. Soud v rámci dokazování zjistil, že partie této smlouvy byly odstraněny (vyňaty). Je tedy zřejmé, že soudu byla předložena upravená listina, o níž má soud pochybnosti o její původnosti a obsahu a dále také o relevantnosti skutečností, které má listinný důkaz prokazovat. V této souvislosti soud výslovně upozorňuje, že je zakázáno předkládat soudu listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, jenž je pozměněný. Soud proto dospěl k závěru, že předložený listinný důkaz spočívající v neověřené kopii smlouvy o postoupení pohledávky je nezpůsobilý prokázat skutková tvrzení žalobkyně a k prokázání tvrzení je třeba kopie či originálu listiny, na které nebudou chybět části textu (čl. II odst. 6, čl. III odst. 3, čl. VII odst. 9). Vzhledem k omluvené neúčasti žalobkyně při jednání soud nemohl žalobkyni vyzvat, aby předložila originál listiny či kopii smlouvy, která nebude v takovém rozsahu pozměněná, a tak bude soud s to v rámci dokazování potvrdit (či vyvrátit) skutková tvrzení žalobkyně stran postoupení pohledávky. Toto stanovisko soud navíc směrem k žalobkyni již artikuloval v rozsudcích vydaných pod sp. zn. 11 C 244/2021, 11 C 248/2021, 11 C 264/2021 a 11 C 265/2021, byť k jiné smlouvě a jinému původnímu věřiteli, a ve věcech vedených pod sp. zn. 11 C 76/2022 a 11 C 82/2022 v kontextu téhož původního věřitele. V relaci k těmto věcem je pak soudu známo také stanovisko žalobkyně, jež odkazuje na akceptaci pozměněné smlouvy o postoupení pohledávek v jiných soudních řízení jinými soudy. Soud ovšem má nadále za to, že soudu nemají být předkládány pozměněné listiny a pokud žalobkyně usiluje o utajení obsahu smlouvy o postoupení pohledávky, pak namísto nepřípustného upravování listiny spočívajícího v odstraňování partií smlouvy by bylo na místě u jednání soudu listinu doložit, anebo řádně doložit notifikaci, anebo předložit jiný důkaz, jehož obsah potvrdí žalobkynina tvrzení stran postoupení pohledávky, kdy právní řád žalobkyni v tomto směru z hlediska možného důkazu v zásadě nelimituje. Limitou je ovšem zákaz v řízení před soudem předkládat důkazní prostředek, o kterém účastník ví, že je pozměněný. 4. Předložená upravená verze smlouvy ovšem v čl. II odst. 3 váže účinky postoupení na zaplacení úplaty, resp. jinou dohodu účastníků. Žádná dohoda tvrzena a prokázána není, tvrzeno a prokázáno pak není ani zaplacení úplaty, tedy nelze dovodit, že by smlouva byla účinná. 5. Shora uvedené deficity by bylo možné překonat, byla-li by prokázána řádná notifikace žalované stran postoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Žalobkyně v této souvislosti sice předložila notifikační listinu z 3. 2. 2022 adresovanou žalované s uvedením firmy původní věřitelky, avšak součástí jednoho dokumentu je i písemnost samotné žalobkyně a žádný listinný důkaz pak neprokazuje, že by sama původní věřitelka žalované zasílala jakoukoliv písemnost, jediné odeslání z té doby je doloženo podacím lístkem z 4. 2. 2022, kdy je odesílatelem žalobkyně. Žalobkyně pak netvrdí a neprokazuje oprávnění žalovanou za původní věřitelku notifikovat. 6. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (důkazní povinnost). Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, a ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 277/2009), přičemž soud projednává ta skutková tvrzení, která účastníci učinili, a takto vymezený skutkový stav nemůže z vlastní iniciativy doplňovat či měnit (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 12 Cmo 106/2014) a absentující tvrzení pak nemůže nahradit ani dokazováním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Byť tedy v obecné rovině je možné výjimečně připustit vylíčení skutečností odkazem na listinný důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jedná se o odkaz subsidiární a v žádném případě nepřichází v úvahu, že by nahrazoval skutková tvrzení sporných stran, zejména skutková tvrzení podstatná. Tím by byla popřena procesní odpovědnost žalobce za tvrzení všech pro rozhodnutí významných skutečností; principiálním důsledkem by tu byla negace zásady projednací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Žalobkyně tedy oprávnění notifikovat žalovanou za původního věřitele netvrdí, a tím ani neprokazuje. Mínila-li žalobkyně, že soud oprávnění dovodí ze smlouvy o postoupení, podotýká soud, že jednak by se jednalo o nepřípustný postup soudu deformující zásadu rovnosti zbraní a jednak ze smlouvy o postoupení nelze vycházet z důvodů, které soud vymezil již v bodě 3 odůvodnění. 7. O příslušná procesní poučení se žalobkyně připravila omluvenou neúčastí na jednání soudu. V tomto směru pak soud konstatuje, že řízení s účastníky není a nemůže být vedeno korespondenčním způsobem, když těžištěm soudního řízení má být jednání, při němž je prováděno dokazování. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007, ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně sice relevantní skutečnosti tvrdí (břemeno důkazní), avšak tato hodnověrně neprokazuje (břemeno důkazní), když předložené důkazy mají dílem pochybnou a dílem nedostatečnou důkazní relevanci. Nejedná-li se o zákonem předpokládané situace, kdy soud dokazování neprovádí, nelze nároku vyhovět pouze na základě tvrzení žalobkyně. 8. Pokud jde o právní hodnocení, soud uzavírá, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že došlo k postoupení pohledávek za žalovanou ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2019 Sb., ob