26 C 40/2022-62 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobce se žalobou podanou dne [datum] domáhal od [datum] snížení své vyživovací povinnosti k žalovanému, který je jeho synem, z důvodu zletilosti žalovaného a změny v jeho majetkových a výdělkových poměrech. Od poslední úpravy vyživovací povinnosti v roce 2018 u něj došlo k zásadní změně, protože kvůli špatnému zdravotnímu stavu již nepracuje, pobírá pouze invalidní důchod II. stupně ve výši 10 025 Kč, který je výrazně nižší než jeho předchozí mzda, jenž mu neumožňuje dosavadní výživné ve stanovené výši 2 800 Kč platit. Navíc v rámci insolvenčního řízení mu bylo povoleno oddlužení a od března 2022 mu bude prováděna srážka ve výši 1 344 Kč měsíčně. Navrhl snížit svou vyživovací povinnost na 500 Kč měsíčně. 2. Žalovaný se snížením vyživovací povinnosti nesouhlasil, protože je nadále jako student 1. ročníku denního studia na [anonymizováno] [obec] odkázán na výživu rodičů. Od poslední úpravy výživného se jeho potřeby zvýšily v souvislosti s přestupem na vyšší vzdělávací stupeň, přirozeným vývojem dospěl a narostly tak jeho náklady na oblečení a stravu a v neposlední řadě došlo k nárůstu i ostatních nákladů díky rostoucí inflací. Od poslední úpravy výživného se jeho poměry změnily natolik, že by to zakládalo spíše zvýšení vyživovací povinnosti žalobce a ne naopak. <i>3. Podle § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</i> <i>4. Podle § 923 odst. 1 o.z., změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.</i> 5. Právní úprava vyživovací povinnosti, vč. vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi, je primárně obsažena v §§ 910 – 923 o.z., přičemž zákonodárce se zde omezil pouze na konstatování předpokladu pro přiznání/placení výživného, za splnění kterého lze výživné přiznat/dál platit, a tím je neschopnost oprávněného sám se živit. Doba, po kterou tak vyživovací povinnost trvá, se tudíž odvíjí od stavu oprávněného ve vztahu k jeho výdělkovým možnostem. Přestože se žalobce žalobou domáhal snížení své vyživovací povinnosti od [datum], v řízení musela být nejprve jednoznačně vyřešena jako předběžná otázka skutečnost, zda vyživovací povinnost žalobce k žalovanému nadále trvá, a tedy zda je namístě zabývat se úpravou její výše. Dokazování tedy bylo zaměřeno na posouzení, zda žalovaný (jako osoba k výživě oprávněná) je schopen se sám živit nebo zda mu v tom objektivně brání jeho současné studium, tedy soustavná příprava na budoucí povolání. V řízení má soud v tomto směru za prokázané, že žalobce žalovanému nadále hradí výživné, naposledy stanovené na částku 2 800 Kč měsíčně. Při určení výše výživného bylo vycházeno ze mzdy žalobce u [právnická osoba] [právnická osoba] ve výši 15 586 Kč čistého měsíčně a u žalovaného, tehdy nezletilého, ze skutečnosti, že byl od [datum] studentem 1. ročníku [anonymizována tři slova] [obec] (rozsudek Okresního soudu ve [obec] ze dne 23. října 2018, č. j. [spisová značka]). Žalovaný však v mezidobí své studium úspěšně ukončil dne [datum] absolvováním závěrečné zkoušky, čímž dosáhl středoškolského vzdělání v oboru Mechanik opravář motorových vozidel (zpráva Střední [anonymizováno] školy [obec] ze dne [datum]). Práci mechanika žalovaný nikdy aktivně nehledal ani nevykonával, jako mechanik pracoval pouze na školní praxi, přičemž to zdůvodnil situací kolem pandemie Covid-19 a subjektivním pocitem, že by kvůli tomu tuto práci nemohl vykonávat. Žalovaný se proto rozhodl od [datum] ve studiu pokračovat na stejné škole, ale v jiném oboru (tvrzení žalovaného). Žalovaný zvolil studijní obor instalatér, v prezenční formě studia (tvrzení žalovaného, potvrzení o studiu ze dne [datum]). <i>6. Podle § 72 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon (dále jen „školský zákon“), vzdělávání ve vzdělávacích programech v oborech vzdělání vedoucích k dosažení středního vzdělání se ukončuje závěrečnou zkouškou. Dokladem o dosažení středního vzdělání je vysvědčení o závěrečné zkoušce.</i> <i>7. Podle § 73 školského zákona, účelem závěrečné zkoušky a maturitní zkoušky je ověřit, jak žáci dosáhli cílů vzdělávání stanovených rámcovým a školním vzdělávacím programem v příslušném oboru vzdělání, zejména ověřit úroveň klíčových vědomostí a dovedností žáka, které jsou důležité pro jeho další vzdělávání nebo výkon povolání nebo odborných činností.</i> <i>8. § 74 odst. 1 písm. b) školského zákona, závěrečná zkouška se skládá v oborech vzdělání, v nichž se dosahuje středního vzdělání, z praktické zkoušky z odborných předmětů a teoretické zkoušky z odborných předmětů.</i> 9. Ačkoliv je třeba ocenit snahu žalovaného o jeho další studium, soud musel učinit závěr, že nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby nadále nesl finanční zátěž spojenou s tímto studiem žalovaného v podobě trvání jeho vyživovací povinnosti. Žalovaný předchozí studium ukončil dne [datum] splněním všech studijních podmínek a po složení závěrečné zkoušky získal střední odborné vzdělání v oboru Mechanik opravář motorových vozidel, jenž mu s ohledem na získané teoretické i praktické znalosti a zkušenosti umožňuje ve zvoleném oboru pracovat. Žalovaný se o nalezení práce ani nepokusil, aniž by mu v tom bránil vážný důvod, přestože poptávka po zaměstnancích v tomto technickém oboru je na trhu práce velká, a to i ve Zlínském kraji, v místě bydliště žalovaného, jak je obecně známo z reklamního vysílání v médiích, na internetu či z reklamních poutačů. Pokud žalovaný zvolil cestu jinou a na místo zaměstnání pokračuje ve studiu na stejném stupni vzdělávací soustavy, dokonce na stejné škole, je to jeho svobodné rozhodnutí, avšak jeho důsledky nelze přenášet na žalobce v podobě trvání jeho vyživovací povinnosti, která mu ukončením předchozího studia žalovaného zanikla. Žalovaný od [datum] objektivně získal schopnost sám se živit, jen této možnosti nevyužil. Žalovaný zvolil pro další studium jiný obor (instalatér), čímž dojde (v případě úspěšného absolvování) k získání nových znalostí a praktických dovedností v tomto oboru, nikoliv k prohloubení znalostí v oboru dosud dosaženého vzdělání. Zajisté po úspěšném ukončení tohoto studia bude mít žalovaný lepší pozici na trhu práce, protože bude moci zaměstnání hledat ve 2 rozdílných oborech, avšak toto řetězení studia na stejném stupni vzdělávací soustavy, avšak v odlišných oborech, mu neusnadní nalezení práce výlučně v jednom z vystudovaných oborů, protože znalosti a dovednosti z obou oborů nelze využít ani při práci jedné (autoopraváře) či druhé (instalatéra). 10. Soud po aplikaci zjištěného skutkového stavu na shora uvedená zákonná ustanovení uzavřel, že žalovaný již není osobou nezaopatřenou, odkázanou svou výživou na žalobce. Přestože se žalobce v řízení nedomáhal zrušení své vyživovací povinnosti, jako žalobce měl procesní povinnost tvrdit a prokazovat všechny skutečnosti podstatné pro jím uplatněný nárok na snížení vyživovací povinnosti. Jedním z těchto předpokladů bylo prokázané tvrzení o trvání nezaopatřenosti žalovaného, tedy jeho neschopnosti se sám živit. V tomto směru se mu ze strany soudu dostalo u jednání potřebného poučení, po kterém žalobce uložené povinnosti nesplnil, proto byla jeho žaloba v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.), aniž by bylo potřeba provádět dokazování k výši vyživovací povinnosti. Označené důkazy proto soud pro nadbytečnost zamítl. 11. Zamítnutí žaloby se odrazilo v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které nebyly v řízení neúspěšnému žalobci přiznány. Protože i v řízení úspěšný žalovaný k náhradě žádné náklady neuplatnil, bylo v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o nákladech řízení rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II.