38 C 66/2022-166 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal se žalobce coby syn žalovaného na žalovaném výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně od [datum], což zdůvodnil tvrzením, že vyživovací povinnost žalovaného k němu byla naposledy upravena rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [obec], č. j. 60 Co 404/2015-1336 ve výši 5 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaný tuto povinnost plnil až doby, kdy počátkem roku 2017 žalobce ukončil předčasně (v I. semestru) studium vysoké školy). Poté žalobce až do [datum] pracoval. Od [datum] se stal studentem denního studia oboru regionální rozvoj na [anonymizováno] regionálního rozvoje a mezinárodních studií [anonymizováno] univerzity v [obec], a proto požadoval na žalovaném, aby mu od [datum] platil výživné v částce 10 000 Kč měsíčně. 2. Zatímco žalobce (jsa přesvědčen, že původně stanovená vyživovací povinnost nezanikla) vzal posléze žalobu na stanovení výživného v částce 10 000 Kč měsíčně od [datum] zpět a řízení o tomto nároku bylo usnesením Okresního soudu [okres] č. j. 16 C 24/2021-119 zastaveno, žalovaný naopak vzájemný návrhem uplatnil nárok na zrušení vyživovací povinnosti stanovené naposledy shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně, a to počínaje dnem [datum]. Předmětem řízení tak nadále zůstal jen vzájemný návrh žalovaného, přičemž z důvodu vhodnosti byla věc postoupena zdejšímu soudu. 3. Požadavek na zrušení vyživovací povinnosti vůči žalobci zdůvodnil žalovaný zjištěním, že žalobce předčasně ukončil studium VŠ v roce 2017 a poté se několik let živil sám vlastní prací. 4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je synem žalovaného, je jeho potomkem. Žalovaný tak k němu má podle § 910 o. z. vyživovací povinnost. Ta jako taková v zásadě trvá až do smrti některého z účastníků tohoto rodinněprávního poměru. Podle § 911 o. z. však lze výživné přiznat jen za situace, kdy se oprávněný není schopen živit sám. Soud se proto zabýval otázkou, zda je tento předpoklad existence nároku na výživné v případě žalobce naplněn či nikoliv. 5. Jak vyplynulo z výpovědi samotného žalobce, a bylo to doloženo i potvrzením o studiu vystaveným univerzitou [jméno] [příjmení] ve [obec], žalobce po ukončení střední školy, kde studoval obor zpracování plastů, usní a pryže se zaměřením na design spotřebních výrobků, pokračoval ve své soustavné přípravě na budoucí povolání studiem inženýrské informatiky, které však ke dni [datum] ukončil. Stalo se tak z jeho vlastního rozhodnutí, neboť, jak sám vypověděl, dospěl k poznání, že si nezvolil vhodný obor a studium mu příliš nešlo. Po zanechání vysokoškolského studia tak nastoupil do zaměstnání a vydělával cca 15 000 Kč čistého měsíčně. Na jaře roku 2020 se přihlásil na [anonymizováno] univerzitu a posléze byl přijat ke studiu shora uvedeného studijního programu – regionální rozvoj. 6. Jakkoliv platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na své rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se samozřejmě okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne [datum]). 7. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalobce se již jako zletilý rozhodl, že ve studiu inženýrské informatiky na [příjmení] [jméno] [příjmení] ve [obec] pokračovat nebude a bude se živit prací, což také více než tři roky poté skutečně činil. Tímto žalobce ukončil svou soustavnou přípravu na své budoucí povolání a zjevně již nabyl schopnosti živit se sám. Tím nepochybně vyživovací povinnost žalovaného k němu zanikla. Stalo se tak přitom dnem ukončení uvedeného studia, tj. dnem [datum]. Rozhodnutí žalobce dosáhnout vysokoškolského vzdělání v jiném oboru, které učinil s odstupem více než tří let poté, je rozhodnutím dospělého třiadvacetiletého pracujícího muže, u kterého se i s ohledem na jeho původní rozhodnutí dále nestudovat očekává, že bude i nadále vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se nadál uživil sám. Ostatně soudní praxe (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 188/2007 ze dne 19. 11. 2007 publikován v ASPI pod č. JUD103475CZ) i právní doktrína shodně zaujímají názor, že jestliže dítě po ukončení vzdělání si začalo zajišťovat finanční prostředky vlastním přičiněním, tj. pracovní činností (vstoupilo do zaměstnání, resp. začalo vykonávat výdělečnou činnost), tedy způsobem, který mu umožňuje samostatně se živit, přičemž teprve později tuto formu výdělečné činnosti přeruší za účelem studia, jímž chce nabýt kvalifikace pro jiné povolání, neobnovuje se tím v zásadě vyživovací povinnost k dítěti (srov. např. Holub, M., [ulice], H.: Zákon o rodině a předpisy souvisící, [příjmení] [jméno], 1998, resp. další aktuální vydání tohoto komentáře). Přesně tak je tomu i v tomto případě. Soud proto uzavřel, že k obnovení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci v souvislosti s tím, že v létě roku 2020 započal studium vysoké školy, nedošlo. Proto soud v zásadě vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a jeho vyživovací povinnost k žalobci upravenou naposledy shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně počínaje dnem [datum] zrušil, přičemž požadavek na její zrušení již za dobu od [datum] do [datum] jako nedůvodný zamítl, neboť v tomto období, byl žalobce podle doloženého potvrzení stále studentem vysoké školy. 8. Žalovaný byl ve věci neúspěšný jen v nepatrné části, a proto by mu byl žalobce podle § 142 odst. 3 o. s. ř. povinen plně nahradit účelně vynaložené náklady řízení. Žalovaný se však práva na jejich náhradu výslovně vzdal, a proto soud toto právo nepřiznal žádnému z účastníků.