12 C 199/2021-51 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 1. 2021 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 24.660 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] [anonymizováno] s žalovanou dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru skládající se z půjčené částky 16.000 Kč a nákladů spotřebitelského úvěru 11.680 Kč, podle které měla žalovaná úvěr splácet ve 13 měsíčních splátkách po 2.080 Kč. Žalovaná splácela nepravidelně a dostala se do prodlení. Splatnost pohledávky žalobce nastala ke dni 15. 3. 2019. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 11.020 Kč. Pohledávka následně byla postoupena žalobci, což bylo žalované oznámeno a soudu doloženo, ve vztahu k tomuto pak soud dovodil dostatek aktivní legitimace na straně žalobce. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě ní předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalované byla poskytnuta hotovost ve výši 16.000 Kč, což potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu ve výši 16.000 Kč, úrok ve výši 4.480 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 640 Kč, poplatek za inkaso 3.040 Kč a za správu úvěru 3.520 Kč, tedy celkem částku 27.680 Kč v 13 splátkách ve výši 2.080 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána 28 % za období, na které byl úvěr poskytnut. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. 4. Dále byl soudu předložen formulář žádosti o poskytnutí úvěru, ve kterém jsou uvedeny osobní údaje žalované a dále informace o majetkových a osobních poměrech klienta. V údajích o zaměstnání uvedla žalovaná, že je na mateřské dovolené. Žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem 6.200 Kč, další příjmy - výživné 3.000 Kč, výdaje celkem 5.300 Kč. Nebylo prokázáno, že by věřitel dostatečně zkoumal počet vyživovacích povinností a bližší osobní, majetkové poměry žalované a zejména její výdaje. Na základě tohoto pak byla vypracována finanční analýza, která je podle názoru soudu naprosto nedostatečná. 5. Soud měl dále k dispozici splátkový kalendář, ze kterého je patrné, že žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas. 6. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 9. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 11. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 15. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 16.000 Kč, na kterou splatila 11.020 Kč. Rozdíl tak činí částku 4.980 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 4.980 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesplacením dluhu se žalovaná dostala do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o.z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to z jistiny soudem přiznané. Žalobce požadoval kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 2.161,31 Kč, a to v zákonné výši 9,75 % ročně, avšak z jistiny 16.256 Kč. Soud proto přiznal kapitalizovaný úrok z prodlení 9,75 % ročně z jistiny 4.980 Kč za dobu od 15. 3. 2019 do 20. 5. 2020, tento činí 576 Kč, zbytek, tedy částku 1.585,31 Kč pak soud zamítl. Ve zbytku byl zamítnut běžící úrok z prodlení z jistiny [částka] od 21. 5. 2020 do zaplacení. 17. Žalobce se dále domáhal zaplacení kapitalizovaného a běžícího úroku. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měl být úrok sjednán, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. Stejně pak soud postupoval ve vztahu k smluvní pokutě. 18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byla úspěšnější žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.