12 C 258/2021-41 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2021 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 4.500 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], s žalovanou dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 3.000 Kč skládající se z půjčené částky 3.000 Kč na dobu do 1. 3. 2019. Žalovaná se dostala do prodlení, kdy dluh nesplatila. Splatnost pohledávky nastala ke dni 1. 3. 2019. Žalovaná na úvěr nezaplatila nic. Pohledávka byla následně postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi účastníky měla být dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalované byla poskytnuta částka ve výši 3.000 Kč převodem na účet ve smlouvě označený. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu ve výši 3.000 Kč do 1. 3. 2019 Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Soudu bylo doloženo potvrzení o provedené platbě, z něhož bylo zjištěno, že na účet smlouvou označený byla poukázána částka 3.000 Kč. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobce, o tomto byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 8. 9. 2020. 5. Ze zprávy společnosti [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že částka 3.000 Kč byla připsána na účet ve vlastnictví žalované dne 30. 1. 2019. Z výpisů z účtu pak soud zjistil, že na tento účet žalované byly poukázány i další platby od subjektů, zabývajících se poskytováním spotřebitelských úvěrů a zápůjček. 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 7. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 10. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 12. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 13. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 16. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 3.000 Kč, na kterou nic nesplatila. Dluh tak činí částku 3.000 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl pouze ve výši 3.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesplacením dluhu se žalovaná dostala do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 18. Žalobce se dále domáhal smluvní pokuty. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měl být kapitalizovaný úrok sjednán, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byla úspěšnější žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.