12 C 342/2020-58 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2020 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 54.649 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 50.000 Kč skládající se z půjčené částky 50.000 Kč a kapitalizovaného úroku 40.072 Kč, podle které měl žalovaný úvěr splácet týdně po 2.502 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky žalobce nastala ke dni 17. 5. 2020. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 5.004 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi účastníky byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byla poskytnuta hotovost ve výši 50.000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 50.000 Kč, celkově se zavázal uhradit částku ve výši 90.072 Kč v 36 splátkách ve výši 2.502 Kč. Zápůjční úroková sazby byla sjednána 43,29 % ročně. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. 4. Dále byl soudu předložen předsmluvní formulář a karta klienta, zpráva z [právnická osoba], z níž plyne, že PD skóre žalovaného bylo vypočteno na 328. Z předložených podkladů nebylo zjištěno, že by žalobce řádně přezkoumal úvěruschopnost žalovaného, nebylo ani prokázáno, že by řádně došlo k uzavření smlouvy o úvěru. Prokázáno bylo, že žalobce měl k dispozici výpisy z účtu žalovaného za červenec a srpen 2019, z nichž plyne, že žalovaný měl více závazků. Soud měl dále k dispozici splátkový kalendář, ze kterého je patrné, že žalovaný uhradil dvě platby ve výši 2.502 Kč, a to 6. 12. 2019 a 7. 1. 2020. 5. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 8. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 10. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by žalobce provedl jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalovaného, není zřejmé, zda byla provedena šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy např. výplatní pásky žalovaného, jeho osobní poměry, věřitel nereagoval na skutečnost, že z výpisů z účtu žalovaného je zřejmé, že tento má více závazků. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. 14. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a již z tohoto důvodu je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. 15. Prokázáno však bylo, že žalobce žalovanému na jeho účet poukázal částku 50.000 Kč. 16. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 50.000 Kč, na kterou splatil 5.004 Kč. Rozdíl tak činí částku 44.996 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 44.996 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. 18. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Zde pak soud má za to, že podle podacího archu byla žalovanému zaslána prokazatelně výzva k úhradě dluhu dne 2. 12. 2020 se lhůtou splatnosti 15 dnů, podle názoru soudu pak nastala splatnost pohledávky dne 18. 12. 2020. Žalovaný je tak v prodlení s placením dluhu od 19. 12. 2020. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který k prvnímu dní prodlení žalovaného činil 8,25 % ročně. 19. Na základě uvedeného pak soud má za to, že žalovaný je povinen hradit žalobci částku 44.996 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 12. 2020 do zaplacení. 20. Ve zbytku proto byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta. 21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.