21 C 162/2021-79 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 5. 2021 se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 23.830,76 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že s žalovaným dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“), smlouvu o revolvingovém úvěru a užívání kreditní karty, podle kterého se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě do částky 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v pravidelných měsíčních platbách ve výši alespoň 2 % čerpaného úvěru, kdy výše splátek byly žalovanému oznámeny v měsíčním výpisu. Žalovaný se zavázal splácet vedle jistiny i úroky a sjednané poplatky. Dne 31. 3. 2020 prohlásila banka úvěr za splatný v souladu se smlouvou, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky. Dne 21. 1. 2021 došlo k postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně žádá o zaplacení jistiny ve výši 19.630,76 Kč, kapitalizovaného zákonný úrok z prodlení ve výši 1.725,34 Kč od 8. 8. 2019 do 31. 3. 2020, zákonného úrok z prodlení z částky 19.630,76 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, kapitalizovaného úroku ve výši 2.841,6 Kč od 8. 8. 2019 do 31. 3. 2020, úroku 22,68 % ročně z částky 19.630,76 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a smluvních poplatků ve výši 4.200 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě jí předložených důkazů. 3. Z žádosti o smlouvu ze dne 8. 8. 2019 podepsané žalovaným soud zjistil, že žalovaný před uzavřením předmětné smlouvy žádal o poskytnutí úvěru ve výši 40.000 Kč, tvrdil, že jeho průměrný čistý měsíční příjem technika/řidiče u jeho zaměstnavatele [jméno] [příjmení] za poslední tři měsíce je v částce 12.500 Kč, celkový příjem domácnosti je 30.000 Kč, nemá vyživované dítě, nemá srážky ze mzdy či jiné měsíční splátky, nezbytné měsíční náklady 0 Kč. 4. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] produktových podmínek soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byl bankou poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč čerpaný prostřednictvím kreditní karty, byla stanovena povinnost k úhradě sjednaných poplatků, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit čerpanou jistiny v částce nejméně 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce. Roční úroková sazba byla stanovena v částce 22,99 % ročně. Roční procentní sazba nákladů byla stanovena výši 31,93 % Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Z předloženého formuláře pro standardní informace soud o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl informován o základních vlastnostech poskytnutého úvěru. 5. Z výzvy ze dne 1. 4. 2020 se podává, že banka zesplatnila pohledávku za žalovaným z důvodu prodlení s úhradou dluhu. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2021, oznámení o postoupení ze dne 2. 2. 2021 a poštovního podacího archu soud zjistil, že došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni, kdy žalovanému tato skutečnost byla oznámena. 7. Z výpisů z kreditní karty z č. l. 59 – 62 soud zjistil rozsah čerpání poskytnutého úvěru, s čímž plně koresponduje platební historie k danému účtu na č. l. 70 – 71, kdy žalovaný čerpal mj. žalovanou výši nesplacené jistiny v částce 19.630,76 Kč, dále mu byly účtovány úroky, poplatky za přečerpání úvěrového rámce a zaslání upomínky a jednotlivě specifikované zákonné úroky z prodlení z jistiny, na celou pohledávku hradil toliko jednu splátku. 8. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 11. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 13. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 14. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by banka řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobkyně přitom byla před jednáním vyzvána k doložení této skutečnosti a seznámena tak s tím, že toto soud považuje za rozhodné, a byla v rámci předvolání poučena, že v projednávané věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání. Bylo jednáno v nepřítomnosti žalobkyně, soud ji tedy u jednání nemohl poučit, dokazování bylo skončeno. 17. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti soudu předložila především prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě a v žádosti o úvěr, z nichž se v kontextu ostatních důkazních prostředků a tvrzení podává, že tvrzení žalovaného byly zcela nezpůsobilé k objektivnímu posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále bylo doloženo žádostí o úvěr podepsanou bankou i žalovaným, že žalovaný při žádosti o úvěr předložil doklad o svém hlavním příjmu. Nelze pominout skutečnost, že dle sdělení žalobkyně žalovaný měl v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4.025 Kč, což bylo doloženo ve vyjádření ze dne 24. 8. 2021 z č. l. 68 ofoceným výstupem z evidence exeterních závazků. Žalovaný přitom bance v žádosti o úvěr sdělil, že žádné závazky nemá. Banka tedy věděla, že žalovaným poskytované informace jsou nespolehlivé (nepravdivé) a žalovaný přesto jejich pravdivost písemně stvrzoval. Žalovaný vedle nesprávných údajů o své bezdlužnosti dále i uvedl, že jeho nezbytné měsíční výdaje jsou 0 Kč, což je pro dospělou osobu na první pohled nereálné, toto by bylo myslitelné snad jedině u osoby požívající nepřetržitou, kompletní, bezúplatnou péči třetí osoby či nějaké zaopatřovací instituce. Dále logicky banka měla informaci, že finanční situace žalovaného aktuálně či plánovaně není dostatečná, neboť vyžaduje poskytnutí cizích finančních prostředků od banky. Ze subjektivního pohledu banky přitom žalovaný nemohl být osobou schopnou plně odhadnout své úvěrové možnosti, když žádal o dvojnásobnou výši úvěru, než mu byla banka po hodnocení jeho situace ochotna poskytnout. 18. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout v zásadě jen na informace poskytnuté spotřebitelem. Navíc v daném případě tyto informace poukazují na lehkomyslnost žalovaného žádajícího o úvěr, který je schopen potvrdit i nepravdivé informace, aby úvěr obdržel. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak v daném případě vyžadovalo nadprůměrnou obezřetnost a posouzení všech relevantních smluv, tj. n