21 C 224/2021-69 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 12. 8. 2021 ve znění částečného zpětvzetí se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 12.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částka ve výši 8,25 % ročně od 7. 5. 2021 do zaplacení, dále kapitalizovaných zákonný úrok z prodlení ve výši 469,23 Kč počítaný z této částky od 13. 11. 2020 do 4. 5. 2021, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. K odůvodnění uvedla, že společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovanou dne [datum] a dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které společnost [právnická osoba] žalovaná čerpala úvěr ve výši 12.000 Kč se splatností do 12. 11. 2020. Žalovaná tuto částku ani částečně nesplatila. Následně došlo k postoupení pohledávky společností [právnická osoba] na žalobkyni. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě ní předložených důkazů. 3. Předložené smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení, výzev, podacího archu soud zjistil, že došlo k postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. 4. Z obsahu smlouvy [číslo] ze dne [datum] a smlouvy [číslo] ze dne [datum] plyne, že žalované byl poskytnut společností [právnická osoba] úvěr ve výši 12.000 Kč splatný nejpozději do 12. 11. 2020. Z výpisu z účtů bylo prokázáno vyplacení této částky žalované. 5. Z výpisu z úkonů ze dne 11. 8. 2021 soud zjistil, že dne 14. 6. 2021 proběhla cesta terénního pracovníka žalobkyně dne 14. 6. 2021 v rámci snahy o vymožení dlužné částky. 6. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 9. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 11. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, žalobkyně sdělila, že takovými listinami nedisponuje, proto vzala svou žalobu v rozsahu zastavení řízení uvedeném ve výroku tohoto rozsudku zpět, kdy tento rozsah pokrývá smluvené úroky, poplatky a pokutu. 15. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 16. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 12.000 Kč, na kterou nic nesplatila. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl žalobě z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesplacením dluhu se žalovaná dostala do prodlení, kdy splatnost byla stanovena jinak nesplatnou smlouvou, když vzhledem z obsahu jinak neplatné smlouvy žalovaná počítala s tím, že si půjčuje prostředky, které musí vrátit do smluveného data. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 18. Jde-li o uplatněné náklady na cestu terénního pracovníka, nebyla žalobkyní prokázána skutečná výše výdajů (uskutečnění cesty z nějakého místa do jiné místa, úhrada pohonných hmot či jiné výdaje), kdy není možno vycházet z ceníku, neboť ten se vztahuje na neplatnou smlouvu. Proto byla žaloba v částce 217 Kč za cestu terénního pracovníka, které přestavuje příslušenství, zamítnuta. 19. Soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil. 20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v předmětu řízení zcela úspěšná, resp. v části 217 Kč celkově toliko marginálně neúspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 076 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. K aplikaci §14b o. s. ř. došlo proto, že žalobkyně podává obdobné žaloby na ustálených vzorech opakovaně. 21. Za zpětvzetí ze dne 1. 11. 2021 náhrada odměny přiznána nebyla, neboť by se nejednalo o účelně vynaložený náklad. Jestliže vzala žalobkyně žalobu zpět z důvodů, které spočívají toliko na její straně a které byly dány již při podání žaloby, měla být žaloba řádně podaná již ve znění tohoto zpětvzetí.