5 C 165/2020-42 — Okresní soud ve Znojmě

Žalobou ze dne 17. 7. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit dlužné televizní poplatky ve výši 945 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 102,49 Kč. K odůvodnění uvedl, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Žalovaný se přihlásil dne [datum]. Neplatil však televizní poplatek, vznikl mu dluh ve výši 945 Kč za měsíce 1, [číslo] po 135 Kč měsíčně. Žalovaný se dostavil k jednání soudu dne 12. 11. 2020, sdělil, že sestra vlastní polovinu domu, kde je umístěn televizor, dohodnou se v rodině na úhradě. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem mimosoudního vyřešení věci s tím, že žalovaný ve lhůtě 1 měsíce soudu sdělí, zda byla dlužná částka včetně příslušenství a nákladů řízení uhrazena a toto doloží. Žalovaný již soudu ničeho nesdělil, úhradu nedoložil, k dalšímu jednání soudu se nedostavil. Po provedeném dokazování soud zjistil tento skutkový stav: Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků soud zjistil, že žalovaný televizní přijímač přihlásil tiskopisem„ Přihláška televizního poplatníka“ v září 1987. Dopisem ze dne 6. 12. 2019 byl žalovaný informován o dluhu. Podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb., nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Po provedeném řízení a na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je v daném řízení zcela důvodná. V souladu s ust. § 10 zákona č. 348/2005 Sb. proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku a úroky z prodlení v kapitalizované výši. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, za které považuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů dle § 1 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za dva úkony (sepis výzvy k plnění, sepis žaloby) po 100 Kč za každý úkon, celkem 1.200 Kč. Žalobce dále požadoval náhradu nákladů právního zastoupení, které však soud s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu posoudil jako náklady, které nejsou účelně vynaložené, viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019. Judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Tyto závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na jiné subjekty, mimo jiné i na [žalobkyně] (viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12). V projednávaném případě má soud za to, že nejde o výjimečnou situaci, nejsou zde žádné specifické okolnosti případu, proto náklady za zastoupení advokátem nepovažuje za účelně vynaložené.