5 C 215/2021-28 — Okresní soud ve Znojmě

Žalobou ze dne 15. 4. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit dlužné televizní poplatky ve výši 2.700 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 292,45 Kč. K odůvodnění uvedl, že žalovaná nereagovala jako odběratel elektřiny na výzvu žalobce, s tím, že pokud po výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, považuje se za poplatníka televizního poplatku dle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Žalovanou proto zařadil do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky. U žalované eviduje dluh ve výši 2.700 Kč za měsíce 5/2019 až 12/2020 po 135 Kč měsíčně. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované na základě výsledků provedeného dokazování. Z písemné výzvy žalobce ze dne 6. 4. 2018 s odpovědním formulářem bylo prokázáno, že žalovaná byla vyzvána k přihlášení do evidence poplatníků televizních poplatků, případně předložení čestného prohlášení, které tvořilo přílohu výzvy, s tím, že pokud nebude žalobci ve lhůtě 30 dnů doručena odpověď, bude žalovaná zařazena do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatek. Dopisem ze dne 30. 7. 2018 žalobce žalované oznámil, že neobdržel žádnou reakci na výzvu, zařadil proto žalovanou do evidence plátců televizního poplatku, první poplatek jí bude předepsán za srpen 2018. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků bylo prokázáno, že žalobce žalovanou přihlásil tiskopisem„ Přihlášení televizního poplatníka“ v 7/ 2018. Upomínkou ze dne 14. 1. 2021 byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužných televizních poplatků. Podle § 3 zákona č. 348/2005 Sb., jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb., nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Po provedeném řízení a na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je v daném řízení zcela důvodná. Dle ust. § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. žalobce považuje žalovanou za poplatníka, vyzval ji k placení televizních poplatků, žalované vznikl dluh. V souladu s ust. § 10 zákona č. 348/2005 Sb. proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku a úroky z prodlení v kapitalizované výši, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odstavec 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, za které považuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů dle § 1 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za dva úkony (sepis výzvy k plnění, sepis žaloby) po 100 Kč za každý úkon, celkem 600 Kč. Žalobce dále požadoval náhradu nákladů právního zastoupení, které však soud s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu posoudil jako náklady, které nejsou účelně vynaložené, viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019. Judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Tyto závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na jiné subjekty, mimo jiné i na [žalobkyně] (viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12). V projednávaném případě má soud za to, že nejde o výjimečnou situaci, nejsou zde žádné specifické okolnosti případu, proto náklady za zastoupení advokátem nepovažuje za účelně vynaložené.