12 C 312/2021-71 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou soudu podanou dne 11. 1. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu dlužnou částku 9.320,29 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že žalobce uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30.000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 36 měsíčních splátkách ve výši 1.056,19 Kč počínaje dnem 13. 9. 2017 s tím, že úvěr bude úročen sazbou 16,10 % ročně. Žalobce dne [datum] úvěr poskytl bezhotovostním převodem prostředků na účet žalované. Žalovaná nesplácela úvěr dle sjednaných podmínek, a proto žalobce prohlásil úvěr dopisem ze dne 17. 6. 2020 za okamžitě splatný. Žalovaná tak nadále dluží žalobci na jistině částku 7.220,29 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti 497,27 Kč, smluvní pokutu 2.100 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 11. 12. 2020 ve výši 348,65 Kč a úrok z prodlení 10 % ročně z částky 7.717,56 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl zrušen pro nedoručení žalované. Žalovaná zůstala v řízení nečinná. 3. Soudu byly předloženy listinné důkazy, z nichž soud zjistil následující: 4. Ze smlouvy o úvěru [název úvěru] [anonymizováno] ze dne [datum] bylo zjištěno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 30.000 Kč s tím, že žalovaná splatí 36 měsíčních splátek ve výši 1.056,19 Kč. 5. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že tato částka byla žalované dána do dispozice dne 4. 8. 2017. 6. Z přípisu ze dne 19. 6. 2020 bylo zjištěno, že žalobce prohlásil úvěr za splatný ke dni 17. 6. 2020. 7. Soudu nebylo doloženo, že by před uzavřením smlouvy byla řádně přezkoumána úvěruschopnost žalované. 8. Z předložených výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalovaná splatila na dluh celkem 30.647,18 Kč. 9. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 1 z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 13. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 14. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 15. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 16. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by žalobce provedl jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalované. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 19. Skutečností je, že žalované do její dispoziční sféry žalobce převedl částku 30.000 Kč. 20. Dle § 2991 odstavec 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 21. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 30.000 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, na kterou žalovaná splatila 30.647,18 Kč. Proto soud dospěl k závěru, že žalovaná dluh splatila. 22. Žalobce se dále domáhal zaplacení úroku. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měl být kapitalizovaný úrok sjednán, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.