21 C 201/2022-37 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 6. 2022 se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 18 520 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že s žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu o zápůjčce ve výši 10 000 Kč skládající se z půjčené částky 10 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit do 13. 10. 2022 spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč. Žalobkyně vedle této částky požaduje zaplatit částku 2 500 Kč za pět zaslaných upomínek po 500 Kč za jednu dle smluvních ujednání a dále částku 5 000 Kč coby smluvní pokutu dle článku 2.3 smlouvy, tedy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 10 000 Kč, a to ode dne 14. 10. 2020 do dne 11. 4. 2022. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě ní předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy nazvané smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] a všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalované měla být poskytnuta hotovost ve výši 10 000 Kč převodem na účet a že tyto peníze vrátí do 13. 10. 2020, což potvrdila podpisem smlouvy prostřednictvím PIN kódu na dálku spolu s úhradou 1 Kč z jejího účtu, jak bylo doloženo výpisem z čísla účtu [bankovní účet] z č. l. 16 s datem zaúčtování této částky dne 21. 9. 2020. 4. Z potvrzení o platbě z č. l. 16 bylo doloženo zaslání i zaúčtování částky 10 000 Kč žalobkyní na účet žalované číslo [bankovní účet] ke dni 21. 9. 2020. 5. Upomínkami ze dne 20. 10. 2020, 27. 10. 2020, 3. 11. 2020, 12. 11. 2020 a 27. 11. 2020 bylo doloženo, že žalobkyně k uvedeným datům vypracovala upomínky k dluhům z předmětné smlouvy, nebylo však doloženo jejich odeslání. 6. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dle též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 9. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 11. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně provedla náležité ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalované, nebyla provedena šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy např. výplatní pásky žalované apod, nebylo doloženo žádné přiměřené zkoumání výdajů žalované. Soud přitom k tomuto žalobkyni vyzval před konáním jednání s poučením o procesním následku. 15. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 16. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl pouze v tomto rozsahu, tedy v částce ve výši 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované. 18. Soud zkoumal splatnost této částky dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování se k době přiměřené možnostem žalované vrátit zaplacenou jistinu podává, že dne 21. 9. 2020 disponovala částkou 10 000 Kč. Použití půjčené jistiny nebylo nijak doloženo, toto nebylo ani účastníky tvrzeno. Z provedeného dokazování, které je vymezeno charakterem daného civilního řízení jako řízení sporného, tak vyplývá, že bylo v silách žalované vrátit 10 000 Kč do požadované doby 13. 10. 2020, tj. v krátké době poté, co je měla prokazatelně k dispozici. Uvedený závěr přitom nekoliduje s neunesením důkazního břemene žalobkyně týkající se zkoumání úvěruschopnosti, neboť se vztahuje na naprosto odlišnou skutečnost – na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy vyvinula dostatečné kroky k tomu, aby s předpokladem spotřebování čerpané jistiny na jiný účel posoudila schopnost žalované dostát svým závazkům. 19. Nesplacením dluhu se žalovaná dostala do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 20. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení poplatku ve výši 3 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 250 Kč ode dne 14. 10. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, poplatku 2 500 Kč a smluvní pokuty 5 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měly být tyto platby sjednány, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byla úspěšnější žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.