21 C 41/2022-68 — Okresní soud ve Znojmě

Žalobou doručenou soudu dne 22. 12. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné částky 7 213,74 Kč s příslušenstvím. K tomu uvedla, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] a dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 6.300 Kč se splatností do 20. 3. 2020, následně došlo k postoupení pohledávky z těchto smluv na žalobkyni. Je žádáno o zaplacení jistiny 5.020 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 15. 6. 2021, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 601,02 za dobu od 21. 3.2020 do 1. 6. 2021 počítané z jistiny 5.020 Kč, paušální náhrady 150 Kč a 690 Kč za upomínání a jiných nákladů z předložených listin včetně výpisu úkonů, částku 2.193,74 Kč za sjednanou smluvní pokutu. Přípisem ze dne 18. 3. 2022 byla podaná žaloba vzata zpět v rozsahu dle výroku I shora s tím, že nedisponuje důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě ní předložených důkazů. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] a ze dne [datum] [číslo] výpisů z účtu a obchodních podmínek soud zjisti, že došlo na základě dohody mezi společností [právnická osoba] a žalovaným k poskytnutí 6.300 Kč se splatností do 20. 3. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení a dodejky bylo zjištěno postoupení pohledávek společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 5.020 Kč, která byla žádána, kdy tato byla půjčena s tím, že žalovaný ubezpečil smluvní stranu o možnostech jeho vrácení do sjednaného termínu, s tímto termínem i počítal, nicméně ze samotného žalobního tvrzení, ze smluv i z předložené výzvy, dle které sjednaný úrok 1.220 Kč již dlužný není, vyplývá, že se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 1.220 Kč, který byl zaplacen, takováto platba přitom ze smlouvy nepříslušela na úhradu úroku, neboť úvěrová smlouva je neplatná. Žalobkyně tak neprokázala, že by žalovaný dlužil jistinu 5.020 Kč, kdy na tuto je možno hledět jako na částečně zaplacenou platbou 1.220 Kč. Bylo tak v mezích provedeného dokazování prokázána toliko dlužná jistina ve výši 3.800 Kč (tj. rozdíl mezi částkou 5.020 Kč a 1.220 Kč). Tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a splacené částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 1 220 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 1 220 Kč ode dne 15. 6. 2021 do zaplacení ve výši 10 % ročně, v této části byla žaloba zamítnuta z výše uvedeného důvodu. Dále ze stejných důvodů byl zamítnut kapitalizovaný zákonný úroku z prodlení ve výši 145,20 Kč počítaný z této částky. Žaloba byla též zamítnuta v částce 150 Kč a 690 Kč, což jsou věcně poplatky dle smlouvy a nejedná se o příslušenství. Úvěrová smlouva je neplatná, nebyl doložen nárok žalobkyně za požadované poplatky. Soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 442,23 Kč, přičemž tato částka představuje 29,7 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,85 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,15 %, kdy tarifní hodnota je tvořena součtem jistiny 5.020 Kč a částky 150 Kč a 690 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 860 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Za částečné zpětvzetí žaloby nebyl nárok přiznán, neboť toto zpětvzetí nelze klást žalovanému k tíži.