9 C 228/2021-41 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 5. 2021 se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 33 084,39 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že s žalovaným dne [datum] uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [název půjčky] [anonymizováno] [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. Částka byla bezhotovostně jednorázovým převodem poskytnuta na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit smluvní úrok ve výši 111,36 % ročně, a to formou 30 měsíčních splátek po 2 494 Kč, s první splátkou k 21. 6. 2019. Pro případ prodlení byla žalobkyně oprávněna žalovanému účtovat poplatek za každou odeslanou upomínku ve výši 450 Kč, současně byla oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč a zákonné úroky z prodlení. Žalobkyně vzhledem k porušení podmínek splácení žalovaným úvěr k 8. 4. 2020 zesplatnila, od data následujícího po zesplatnění požaduje žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení. Žalovaný ke dni podání žaloby dluží na jistině úvěru 23 681,24 Kč, smluvní úrok z nesplacené jistiny od 22. 12. 2019 do 8. 4. 2020 v částce 8 320,40 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, kapitalizované ze zůstatku jistiny od dne následujícího po zesplatnění od 9. 4. 2020 do 19. 4. 2021 ve výši 8 904,15 Kč a smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení od zesplatnění. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení předžalobní výzvou ze dne 22. 4. 2020. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [název půjčky] [anonymizováno] [číslo] soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 25 000 Kč, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 25 000 Kč, zápůjční úroková sazba 111,36 % ročně, doba trvání spotřebitelského úvěru 30 měsíců, celková výše spotřebitelského úvěru 74 820 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 494 Kč. Dále byl soudu předložen úvěrová zpráva NRKI – BRKI, ve které je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, adresa klienta a celkový přehled úvěrů žalovaného, kde je uvedeno, že zbývající částka k úhradě dluhů činí 88 669 Kč. Dále předložila žalobkyně splátkový kalendář úvěru ke smlouvě o spotřebitelském úvěru [číslo] výplatní pásku žalovaného, kde soud zjišťuje příjem žalovaného ve výši 30 325 Kč za měsíc březen 2019. Z výpisu z účtu [název banky], bylo zjištěno, že z účtu žalobkyně odešla dne [datum] částka 25 000 Kč na účet [bankovní účet], tedy účet žalovaného. Žalobkyně předložila tři upomínky, kterými vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to z 26. 12. 2019, 10. 1. 2020 a 22. 1. 2020. Přípisem ze dne 22. 4. 2020 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. 4. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 7. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 9. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 10. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného doložila pouze vyhledáním žalovaného v centrální evidenci exekucí, ověřením v registrech BRKI a NRKI a tvrzeným získáváním informací od žalovaného ohledně jeho příjmu a doložením výplatních pásek ze zaměstnání, kdy nebyly tvrzeny ani hodnoceny výdaje žalovaného či dalších členů jeho domácnosti, soudu tak nebyly předloženy žádné doklady prokazující přezkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 13. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 25 000 Kč, na kterou splatil 18 408 Kč. Rozdíl tak činí částku 6 592 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 6 592 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 17 089,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 089,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 320,40 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 403,15 Kč. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měl být kapitalizovaný úrok sjednán, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.