12 C 63/2023-56 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 140.969,28 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný vyčerpal částku ve výši 142.650 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky žalobce nastala ke dni 12. 7. 2022. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 13.328 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o revolvingovém úvěru včetně jeho navýšení soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byla poskytnuta možnost čerpat finanční prostředky na základě toho pak žalovaný vyčerpal finanční prostředky ve výši 142.650 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnuté částky podle smlouvy, což nečinil. 4. Dále bylo soudu předloženo potvrzení p provedení ověření bonity klienta, ve kterém jsou uvedena osobní data klienta a dále informace o majetkových a osobních poměrech klienta. V údajích o zaměstnání je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s příjmem 32.000 Kč, je [stav], [anonymizována tři slova] [role v řízení], dále je zde uveden příjem partnera 30.000 Kč bez jakékoli specifikace, splátky jiným společnostem 15.000 Kč opět bez jakékoli specifikace. Soud měl dále k dispozici splátkový kalendář, ze kterého je patrné, že žalovaný vyčerpal finanční prostředky ve výši celkem 142.650 Kč, uhradil 4 splátky po 3.332 Kč, tedy částku 13.328 Kč, celkem není uhrazeno 129.322 Kč. 5. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 8. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 10. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 14. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 142.650 Kč, na kterou splatil 13.328 Kč. Rozdíl tak činí částku 129.322 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 129.322 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení, kdy k vydání bezdůvodného obohacení byl vyzván tak, že pohledávka se splatnou stala dne 26.7.2022, v prodlení je tak od 27. 7. 2022. Příslušenstvím pohledávky ve výši 129.322 Kč je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Další žalobcem požadované příslušenství v podobě obchodního úroku a úroku z prodlení z částky 11.647,28 Kč pak bylo zamítnuto s ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o úvěru, dle které měl být kapitalizovaný úrok sjednán. 16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce pak byl úspěšný v 92 % předmětu řízení, žalovaný v 8 %, proto soud přiznal žalobci náklady řízení ve výši 84 %. Celkové náklady řízení představuje odměna zástupce žalobce podle AT ve výši 6.740 Kč x 4 úkony právní pomoci + 21% DPH, náhrada hotových výloh – tzv. režijní paušál 300 Kč x 4 úkony pomoci + 21% DPH, dále náhrada za promeškaný čas na cestě k soudu a zpět na trase [obec] – [obec] – zpět, kdy zástupkyně žalobce se téhož dne dostavila ke dvěma jednáním, tedy náleží jedna polovina za 2 půlhodiny po 100 Kč + 21% DPH a cestovné ve výši jedné poloviny, tedy 478,5 Kč + 21% DPH spočtené z náhrady za spotřebu motorového vozidla dle TP 4,8 /3,6/4,1 (l/100km), ceny nafty 44,1 Kč, sazby základní náhrady za opotřebení vozu 5,2 Kč/km a trase [obec] – [obec] – zpět, kdy celé cestovné činí 957,09 Kč, započítána však byla jedna polovina ve výši 478,50 Kč. Dále byl zaplacen soudní poplatek ve výši 5.639 Kč. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH činí 34.477,5 Kč, DPH 21 % činí 6.056,08 Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPH činí 40.533,58 Kč 84 % z částky 40.533,60 Kč činí 34.048 Kč.